SPÁSA JE VĚČNÁ – ARGUMENTY PRO (1)
V několika posledních kázáních jsme poznali, že je rozdíl mezi lidským hříchem a lidskými hříchy. Poznali jsme, jak nás Bůh miluje a dává nám svou milost, jak se jeho milost projevuje v jeho spravedlnosti, jak Pán Ježíš za nás vykonal veškerou práci a čeho dosáhla jeho smrt a zmrtvýchvstání. Poznali jsme také, jak člověk může přijmout Boží spásu. Člověk nepřijímá Boží spásu prostřednictvím zákona, dobrých skutků, zpovědi, modliteb ani mnoha dalších věcí. V posledním kázání jsme poznali, jak věřit a co je víra. V tomto kázání budeme v našem studiu pokračovat.
Bible nám ukazuje, že trvání Boží spásy není dočasné, nýbrž věčné. Jinými slovy, Boží spása je člověku dána navěky, nikoliv jen načas. Jakmile je křesťan spasen, není možné, aby zahynul. Tím neříkám, že pro křesťana už neexistují žádné tresty, když je spasen. Ani tím neříkám, že křesťan nebude souzen a nepřijde o odměnu, když po svém spasení nebude věrný Pánovu dílu. Křesťan může být veden ke kázni v tomto věku a může být také potrestán v období tisíciletí. Nemluvím teď o ukázňování těch, kteří nejsou křesťané. Říkám, že věřící, jehož dílo Pán neuznal, přijde o svou odměnu, až Kristus zasedne k soudu. Jestliže věřící za některé hříchy v tomto věku nečinil pokání, bude v nadcházejícím království konkrétně potrestán. Toto vše jsou biblické pravdy.
Bible nám také ukazuje, že je vyloučeno, aby byl spasený křesťan opět ztracen. Jinými slovy, jakmile jsme byli v Božích očích spaseni, jsme spaseni navěky. Člověk se neustále zabývá myšlenkou, zda mu spása nebude po čase odepřena, ačkoliv je spasen. Bůh říká, že jsme přešli ze smrti do života (J 5,24). My bychom však chtěli vědět, zda můžeme či nemůžeme přejít také ze života do smrti. Bůh říká, že nezahyneme, ale že budeme mít věčný život (3,16). My ale chceme vědět, jestli je možné, abychom o věčný život přišli a zahynuli. Nevíme, jestli naše postavení před Bohem může být ohroženo. Když si však pozorně přečteme Boží slovo, zjistíme, že jakmile je člověk spasen, je spasen navěky. Zamysleme se nad dvěma stránkami této otázky. Nejprve probereme argumenty pro a potom argumenty proti.
V tomto kázání si z Bible dokážeme, že Boží spása je věčná. Co by se s člověkem stalo, kdyby mohl přijít o Boží spásu? Později se zamyslíme nad negativním pohledem na tuto věc. Budeme postupně studovat všechny verše Bible, v nichž se zdánlivě hovoří o tom, že spása není věčná a že ji můžeme ztratit. Uvidíme, zda je, či není možné, abychom přišli o spásu, kterou nám Bůh dal. Nyní se zamyslíme nad verši, které mluví pro věčnou spásu. Musí nám být jasné, zda Bible říká, že můžeme přijít o spásu, kterou jsme přijali, nebo zda to neříká.
BOŽÍ MILOST A LÁSKA
Už dříve jsme si vyložili, co je to milost. Každý, kdo četl Nový zákon, ví, že jsme spaseni milostí. Nikdo by se nedopustil takové nepřesnosti, aby řekl, že spása je ze zákona a ne z milosti. Jestliže někdo říká, že jsme spaseni zákonem a ne milostí, pak nikdy nečetl Nový zákon. Nový zákon vrhá na tuto zásadu zcela jasné světlo. Některé věci je možno brát na lehkou váhu. Ale tuto záležitost zlehčovat nemůžeme. Je-li spása z milosti, pak nikdy nemůžeme být v Božích očích dlužníky. Jestliže někomu projevím milost, nemohu očekávat, že se mi odvděčí. Kdybych pomýšlel na vděčnost a doufal, že se mi někdo odvděčí, byla by to půjčka a ne milost. Jestliže vám dám něco v naději, že mi to jednoho dne vrátíte, pak to není milost. Jestliže nám dnes dá Bůh milost v naději, že pro něj později budeme konat dobré skutky, pak to také není milost. Jde-li o milost, absolutně nic se nevrací.
Co říká Bible o způsobu, jakým dostáváme věčný život? Darem Boží milosti je život věčný v Kristu (Ř 6,23). Proto o věčný život, který jsme přijali, nemůžeme přijít. Co je to dar od Boha? Je to něco, co nám Bůh věnoval, něco, co nám Bůh dává. Jestliže nám někdo něco dá, může to žádat zpět? Nejsme děti ze školky, které jeden den někomu dají bonbón a příští den jej zase chtějí vrátit. Dar je něco, co se dává zadarmo. Kdybychom o spásu mohli přijít, muselo by se v listu Římanům 6,23 říkat: „Boží půjčkou je život věčný v Kristu.“ U půjčky lze žádat o navrácení, ale to, co bylo darováno, se už zpět vyžadovat nedá. Je-li něco darováno, je to darováno navždy. Je-li nám v Kristu darován věčný život, nemůže být nikdy požadován zpět. Slovo dar v jazyce originálu jasně vyjadřuje, že je to něco věnovaného zdarma. Nelze to vyžadovat zpátky. Jestliže to nelze vyžadovat zpět, pak není možné, abychom o tento dar přišli.
Bible nám jasně ukazuje, že Bůh nám tento dar dává bez lítosti. Důležitou součástí Božího daru je věčný život. Také spása je důležitou součástí Božího daru. Kromě nich Boží dar obsahuje mnoho dalších součástí. Bůh dává tento dar bez lítosti. Jestliže ho Bůh nelituje, jak by ho mohl chtít zpátky? Kdyby ho měl žádat zpět, musel by ho nejprve litovat. Jestliže nelituje toho, že dar věnoval, nebude ho ani žádat zpět. A zároveň platí, že pokud dojde k požadavku vrácení, už se nejedná o dar. Když se něco daruje, je vyloučeno to žádat zpět. Což mohu říci, že něco dávám, a zítra to zase požadovat zpátky? To se přece nedělá. Darujeme-li něco, nemůžeme to požadovat zpět.
Bůh není jako my, kteří často kolísáme a měníme svá rozhodnutí. Bůh nejedná dnes tak a zítra onak. Jestliže nám Bůh něco dal, nikdy to zpět požadovat nebude. Boží charakter ukazuje, že spása je nám dána jako dar a nikoliv jako půjčka. Musíme tedy uznat, že je věčná. Díky a chvála Pánu, že Bůh nebere ani nedává půjčky. Nikdy neočekává splacení – pouze dává. Bůh je příliš velký. Nejenže si nikdy nevypůjčuje ani nedává půjčky; nikdy také nic neprodává. Bůh nás zachraňuje milostí. Bůh je tak velký, že nemůže prodávat, vypůjčovat si ani půjčovat. Je tak velký, že může jen rozdávat. Vidíme tedy, že věčný život je Boží dar.
Proč nám Bůh musí dávat věčný život? Proč nám musí tento dar dávat ve svém Synovi? Většina z nás pravděpodobně četla Jana 3,16, kde se říká: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Proč dal Bůh světu svého Syna? Protože nás miluje. Proč nám Bůh dal věčný život? Ze stejného důvodu. Jestliže, když jsme ještě byli hříšníky, nás Bůh tolik miloval, že nám dal život svého Syna, je možné, že by nás odmítl, když jsme se stali křesťany a jsme slabí a nedůstojní Boží slávy? Jestliže za nás mohl Boží Syn zemřít na kříži, když jsme byli ještě hříšníky, může nám odepřít svou lásku poté, co jsme v něj uvěřili, jen proto, že jsme poněkud slabí? Jestliže se Boží láska nemůže změnit, pak také není možné, aby se změnila Boží milost. Tak silně byl Bůh odhodlán odevzdat svého jediného Syna na smrt za naše hříchy, tak velkou lásku nám projevil. Cožpak se od té doby, co nám projevil takovou velkou lásku, naprosto změnil? Znamená to snad, že nyní, když jsme se stali křesťany, se Bůh rozhodl uvrhnout nás do pekla a už nás nemilovat? Lidsky vzato, jestliže nás dříve miloval tolik, že pro nás zemřel na kříži, jak by u něj dnes mohlo dojít k takové změně? Jak bychom opět mohli být nespaseni? To není možné.
Nejenže je to nemožné podle lidského rozumu, ale totéž říká i Boží slovo. Jan 13,1 říká: „Ježíš… miloval své, kteří byli ve světě, až do konce je miloval.“ Láska, kterou Bůh miluje lidi, se tedy nemění. I dnes nás Bůh miluje stejně velkou láskou, jakou bylo naplněno jeho srdce, když byl ukřižován. Jeho láska se nezměnila. Nezměnila se ani jeho milost. Máme-li za to, že můžeme ztratit spásu a věčný život, pak musíme dojít k závěru, že se může změnit Boží láska. To však není možné! Nemůže-li se změnit zdroj, pak se nikdy nezmění ani to, co z něj pramení. Nezmění-li se život, nemůže se změnit ani jeho plod. Musíme znát Boží srdce. Musíme si uvědomit, že Bůh nemůže žádat svého Syna zpět. List Římanům 8,32 ukazuje, že když je Bůh ochoten dát nám svého Syna, nemůže ho požadovat zpět.
Co je podle vás větší: Boží Syn nebo naše spása? Je Boží Syn cennější? Nebo je cennější život, který jsme dostali? Protože jsme v těle, myslíme si, že Spasitel není tak důležitý a že život je důležitější než Spasitel. Máme-li život, je všechno v pořádku. Na Spasiteli nám tolik nezáleží. Ale v Božích očích je cennější Spasitel. Je cennější než náš život. Boží Syn je cennější než život, který jsme obdrželi. Proto list Římanům 8,32 vysvětluje, že jestliže Bůh neušetřil vlastního Syna, ale vydal jej za nás za všechny, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Je-li Bůh ochoten vzdát se svého vlastního Syna kvůli našim hříchům a je-li ochoten nám dát právě jeho zadarmo, bude snad pomýšlet na to, že nám po určité úvaze věčný život opět odebere? Řekněme, že mi nějaký bratr dluží deset tisíc dolarů a nemůže mi tuto částku splatit. Jsem bohatý a mohu mu říci: „Nejsi schopen dluh zaplatit. Ale já jsem šlechetný. Zde je deset tisíc dolarů. Vezmi si je, abys mohl splatit svůj dluh.“ Později spolu můžeme jet tramvají. Jízdenka stojí osm centů, ale on bude mít třeba jen sedm. A může mi říci: „Schází mi jeden cent. Nemohl bys mi ho dát?“ Mám spoustu mincí a vedle toho mám i bankovky a další hotovost. Představte si ale, že bych ho požádal, aby mi tento obnos vrátil. Řekl bych mu, že mi musí ten cent splatit. Nepřipadalo by vám divné, kdybych to udělal? Včera jsem mu dal deset tisíc dolarů a dnes mu neprominu jediný cent. Co to má znamenat? Asi byste řekli, že mám snad horečku nebo že nejsem normální. Jak je možné, že mi nezáleželo na deseti tisících, ale obával jsem se o jeden cent? Jestliže nám Bůh dal z velké lásky svého jediného Syna, přel by se snad s námi o spásu, kterou jsme přijali? Musíme si zapamatovat, že rozdíl mezi jedním centem a deseti tisíci dolary je daleko menší než rozdíl mezi životem a Spasitelem, mezi životem a Pánem života a mezi spásou, kterou jsme přijali, a jediným Božím Synem. Když nám Bůh dal svého jediného Syna, jak by mohl žádat zpět spásu? Taková myšlenka ukazuje nejen na nevědomost a nedostatečné porozumění týkající se Boží milosti a lásky, ale přímo na zkaženost mysli toho, kdo takto uvažuje. Takovou věc by řekli jen ti, jejichž mysl je zatemněná a nezdravá.
Díky Bohu, že nám dal svého Syna; nebude jej požadovat zpět. Kromě svého Syna nám dal také mnoho dalších věcí, jako věčný život a spásu. Bůh nám dal svého Syna a dal nám také věčný život. Jestliže nemůže žádat nazpět svého Syna, pak nemůže požadovat nazpět ani věčný život, který jsme přijali. Podle Boží milosti tedy není možné přijít o spásu a život, které jsme přijali. Toto je jasné Boží slovo.
BŮH NÁS ZACHRAŇUJE PLÁNOVITĚ
Za druhé, je naše spása náhodná nebo jde o záměrný Boží akt? Je Boží spása, jako když někdo dá dva centy žebrákovi, na kterého náhodou narazil na ulici? Nebo Bůh cíleně hledá člověka, kterému může dát peníze? Je Boží spása náhodná, nebo probíhá podle nějakého určitého plánu? Ti, kteří spásu nechápou, si mohou myslet, že Boží spása je náhodná. Ale ti, kdo rozumějí Bibli a znají Boha, si uvědomují, že Boží spása náhodná není. Naopak, byla naplánována již dávno podle určitého záměru. List Římanům 8,29 (EP) říká: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna.“ Verš 30 doplňuje: „Které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.“ Spása, o níž mluvíme, zahrnuje všechny věci popsané ve verších 29 a 30. Historie naší spásy začala ospravedlněním v 30. verši. Byli jsme spaseni v době, kdy jsme byli ospravedlněni. Víme jen, že jsme uvěřili v Ježíše a že jsme ospravedlněni a spaseni. Myslíme si, že ospravedlnění je naším prvním setkáním s Bohem. Myslíme si, že poprvé v životě jsme se Boha dotkli tehdy, když jsme byli ospravedlněni. Ale Bible říká, že Bůh se nás dotkl už dávno předtím. Znal nás už dlouho. Naše ospravedlnění přišlo až potom. Nejprve nás Bůh znal.
Někdo říká, že Římanům 8,29-30 je jediný řetěz v celé Bibli. Je to řetěz z různých článků spojených dohromady. Toto je nanejvýš cenný a úplný řetěz. Prvním článkem tohoto řetězu je, že si Bůh člověka předem vyhlédl. Druhým článkem je naše předurčení k tomu, abychom přijali podobu jeho Syna. Třetím článkem je povolání těch, které předem určil. Čtvrtým článkem je ospravedlnění těch, které povolal. Pátým článkem je oslavení těch, které ospravedlnil. Je to řada navzájem propojených článků. My si myslíme, že jsme poznali Boha, teprve když jsme byli spaseni a ospravedlněni. Ale Bible říká, že ještě než jsme byli spaseni a ospravedlněni, Bůh nás už znal. Ty, které Bůh už dávno znal, si také označil. Být označen znamená mít vedle svého jména kontrolní značku, která sděluje, že Bůh si nás vyhradil pro sebe. Za jakým účelem jsme byli označeni? Je tomu tak proto, abychom byli jako jeho jediný Syn, Ježíš Kristus. Bůh nechce jen jednoho Syna, Ježíše Krista. Označil si nás, abychom byli s jeho Synem stejní. Ti, kteří byli označeni, jsou povoláni. Ty, kteří jsou povoláni, Bůh zná. Povolal ty, které znal a které označil. Když je povolal, ospravedlnil je.
Kdyby bylo ospravedlnění prvním krokem ve vztahu křesťana k Bohu, nezáleželo by nám příliš na tom, kdybychom v budoucnu nebyli ospravedlněni znovu. Jestliže dnes zvednu dva centy a zítra je hodím do ohně, mnoho to pro mě neznamená. Nebýt ospravedlněn je samozřejmě pro člověka ztráta. Ale Bůh žádnou ztrátu neutrpí. Musíme však vědět, že historie našeho vztahu k Bohu nezačíná ospravedlněním a spásou. Začíná tím, že si nás Bůh vyhlédl. To, že si nás Bůh vyhlédl, je počátkem všeho. To, že nás označil, je druhý krok. To, že nás povolal, je třetí krok. Teprve po třetím kroku získáváme ospravedlnění. Kdybychom měli o své ospravedlnění přijít a stát se znovu hříšníky, kladli bychom otazník za Boží vševědoucnost. Jak můžeme zahynout ještě po tom, co jsme byli spaseni, když nás Bůh předem vyhlédl a označil nás? Člověk, kterého Bůh předem určil, nemůže být nikdy uvržen do pekla a spálen jako kus dřeva.
Pro nás je jednoduché učinit nějaké rozhodnutí, protože se velmi snadno měníme. V jednom okamžiku můžeme být v nebi a v příštím okamžiku můžeme být v pekle. Můžeme se změnit třistapětašedesátkrát v roce. Ale protože Bůh je Bůh, to, že nás předem vyhlédl a předem určil, se nedá zvrátit. Bůh, kterého známe a kterému se klaníme, nemůže měnit to, o čem již rozhodl. Protože Bůh nás předem vyhlédl, předem určil a povolal, je naše ospravedlnění věčné. Pro nás by byla ztráta ospravedlnění maličkostí. Ale pro Boha by bylo odvolání toho, že nás předem vyhlédl, až příliš závažné. Pro nás by bylo snadné ztratit ospravedlnění. Ale kdyby se Bůh dopustil chyby tím, že nás předem vyhlédl a povolal, byla by to pro něj vážná věc. Bůh nemůže zrušit ospravedlnění, aniž by se to dotklo faktu, že nás předem vyhlédl, předem určil a povolal. Kdybychom odstranili jeden článek řetězu, neobstály by ostatní tři články. Jakmile bychom ztratili spásu, bylo by tím popřeno, že nás Bůh předem vyhlédl, předem určil a povolal.
Kromě toho je tu ještě další věc. Pán říká: „Které ospravedlnil, ty také oslavil“ (v. 30). Pokud Bůh neuvede ty, které ospravedlnil, do své slávy, jeho dílo nebude dokonáno. Nemůžeme-li vstoupit do nového nebe a na novou zemi a nemůžeme-li vstoupit do věčné slávy, není Boží dílo úplné. Posledním článkem Božího díla je sláva. Dokud nebudeme oslaveni, nebude Boží dílo úplné. Toto říká Boží slovo. Co s tím uděláme? Nemůžeme to odsunout stranou. Bůh říká, že ti, které ospravedlnil, vstoupí do jeho slávy bez jakýchkoliv podmínek. Neříká, že ti, kteří jsou ospravedlněni, vstoupí do slávy, pokud budou konat dobré skutky. Neříká, že do slávy budou uvedeni jen ti, jejichž skutky budou schváleny. Bůh neříká ani to, že ti, které ospravedlnil, musí být uznáni za spasené také lidmi, aby mohli být uvedeni do slávy. Žádné takové podmínky neklade. Všechno, o čem se zde hovoří, závisí na Bohu. To Bůh nás předem vyhlédl. To Bůh nás předem určil. To Bůh předem určil, abychom byli jako jeho Syn a abychom byli připodobněni obrazu Božího Syna. To Bůh nás povolal a ospravedlnil. To Bůh nás, ospravedlněné, uvede do slávy. To Bůh nás také uvede do nového nebe a na novou zemi, abychom zdědili věčnou slávu.
Který z těchto článků řetězu je v Bibli nejvýznamnější? Někdo říká, že nejdůležitější je sláva. Jiní tvrdí, že nejdůležitější je být předem vyhlédnut. Ve skutečnosti mezi nimi není žádný rozdíl. Všechny jsou stejné. Nedá se říci, že jeden je větší než ostatní. Kolik lidí Bůh předem vyhlédl, tolik je jich označeno. Kolik je jich označeno, tolik je jich povoláno. Kolik je jich povoláno, tolik je jich ospravedlněno. A kolik je jich ospravedlněno, tolik jich bude uvedeno do Boží slávy. Hallelujah! Může Bůh předem vyhlédnout sto lidí, kteří budou spaseni, ale označit jen devadesát, povolat osmdesát, ospravedlnit padesát a pouze deset jich uvést do slávy? Bůh se nemůže měnit. Není možné označit mnoho lidí a povolat jich málo. Zapamatujte si, prosím, že slovo „které“ v těchto verších znamená právě toto. „Které“ předem vyhlédl, ty také předem určil. „Které“ předem určil, ty také povolal. „Které“ povolal, ty také ospravedlnil. „Které“ ospravedlnil, ty také oslavil. Slovo „které“ spojuje těchto pět článků řetězu. V jazyce originálu slovo „ty“ znamená „ty lidi“. A tak které předem vyhlédl, „ty lidi“ také označil. Které označil, „ty lidi“ také povolal. Které povolal, „ty lidi“ také ospravedlnil. Které ospravedlnil, „ty lidi“ také uvedl do své slávy. Ani jednu z těchto věcí nemůžeme vynechat. To vše jsou Boží skutky. Kdyby to byly naše skutky, mohli bychom někoho dovést ke spáse omylem, protože nevíme, kteří lidé by měli být spaseni. Ale jsou-li to Boží skutky, k žádnému omylu dojít nemůže. Neznáme-li Boha a jeho skutky, můžeme si ještě myslet, že někteří lidé mohou být ztraceni. Ale pokud Boha a jeho skutky známe, uvědomíme si, že nikoho nelze odečíst ani přičíst.
Bible říká, že Bůh je věčný. Bůh není jako my, kteří něco začneme a nedokončíme. Bůh o sobě říká, že je počátek i konec, Alfa i Omega (Zj 22,13). Říká, že je počátek i konec. My někdy něco začneme, ale nedokončíme. Jindy vidíme dobrý konec, ale nevíme, jak dobře začít. Ale Bůh je jak počátek, tak konec. Bůh nemůže přestat se svým dílem v půli cesty. Kdyby byla spása pouze výsledkem našeho snažení, pak kdybychom spaseni nebyli, znamenalo by to jedině to, že jsme se zastavili v půli cesty. Ale my víme, že spása je Božím dílem. Spasil nás Bůh. Kdybychom tedy nemohli být spaseni absolutně, neznamenalo by to, že my jsme se zastavili v půli cesty. Znamenalo by to, že se v půli cesty zastavil Bůh. A jistě si vůbec nedokážeme představit, že Bůh se může zastavit v půli cesty.
List Filipským 1,6 říká, že Bůh v nás začal dobré dílo. A protože ho začal sám Bůh a daroval nám spásu, musí toto dílo dokončit do dne Krista Ježíše. Musíme pamatovat, že Boží dílo nikdy nekončí v půli cesty. Dokončí je do dne Krista Ježíše, to jest do chvíle, kdy nás Bůh uvede do své slávy. Zde vidíme, jak dalekosáhlé je Boží slovo, jak široké je jeho spektrum, jak dlouho trvá a jak hluboké jsou jeho kořeny. Verš 6 říká: „Jsem si jist právě tím, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.“ Bůh buď začne, a to, co začal, bude muset dokončit, nebo nezačne vůbec. Kdyby Bůh nebyl ochoten nás spasit, byl by to konec. Ale jestliže je Božím přáním nás spasit, pak se v žádném případě nemůže stát, že bychom spaseni nebyli. Proto můžeme říci: „Bože, děkujeme ti a chválíme tě, protože naše spása je zajištěna navěky.“ Kdyby dokončení bylo na nás, selhali bychom. Závěrečnou fázi provádí Bůh. Dílo zachování završuje také Bůh. My nikdy nemůžeme dovést do konce to, co Bůh začal.
Když jsem chodil do školy, musel jsem nacvičovat čínskou kaligrafii. Mnohokrát jsem byl však líný a požádal jsem některého spolužáka, který to dobře uměl, aby to napsal za mě. Později jsem tento hřích samozřejmě vyznal. Každý týden jsme museli předložit pět stran krasopisu. Všechno napsali mí spolužáci. Jednou, když můj spolužák dokončil první řádku kaligrafie, musel odejít. Řekl mi, že nebude mít čas a že mám dokončit to, co on začal. Když jsem uchopil štětec, uvědomil jsem si, že to, co on začal, nikdy nedokážu dovést do konce. Jeho písmo bylo tak krásné, že mé znaky se s jeho prostě nedaly srovnávat. Stejně tak započal dílo spásy Bůh. A on musí být tím, kdo ho dokončí. Kdybychom ho měli dokončit my, nikdy bychom to nedokázali. Kdyby dílo spásy započal Bůh a my bychom ho dokončovali, nikdo z nás by nebyl pro spasení způsobilý. Nikdo z těch, kteří toto dílo chtějí dovést do konce, nezná Boha a nezná ani sám sebe. Známe-li Boha, uvědomíme si, že v žádném případě nejsme schopni dokončit nic z toho, co on započal. A jestliže opravdu známe sebe, uvědomíme si, že dovést dílo do konce prostě nedokážeme. Celé dílo spásy dovršil Bůh. Bůh nám dal spásu. Bůh nás spasí do všech detailů. My pro zachování své spásy nemůžeme udělat nic.
Z toho tedy plynou dvě věci. Zaprvé, protože podstatou Boží spásy je milost, není možné, abychom o ni přišli. Zadruhé, když Bůh započal toto dílo, předem nás vyhlédl a předem určil, povolal nás a ospravedlnil, spasil nás a uvede nás do své slávy. Kdybychom přišli o svou spásu, byla by zpochybněna Boží povaha.
ZNOVUZROZENÍ A VĚČNÝ ŽIVOT
Třetí bod, nad kterým je třeba se zamyslet, je spása, kterou nám dal Bůh. Co pro nás Bůh udělal a co nám dal? Všichni víme, že Bůh nám dal svůj život. Bůh nás znovu zplodil. Všichni, kdo v něj věří a kteří jej přijímají, dostali moc stát se Božími dětmi (J 1,12). Narodili jsme se z Boha a máme moc stát se jeho dětmi (v. 12-13). Jan 3 říká, že se musíme narodit znovu; Duch Svatý nás znovu zplodil (v. 6). První list Janův nám vysvětluje, jak může být člověk znovuzrozen. Verš 5,1 říká, že každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha. Jak jsme znovuzrozeni? Jsme znovuzrozeni skrze víru v Ježíše jako Krista, kterého ustanovil Bůh. Po přečtení uvedených tří veršů si uvědomíme, kdo jako křesťané jsme. Jsme Boží děti. Když hříšník uvěří v Pána Ježíše a je spasen, Bůh mu dá nový život. To je znovuzrození. Bible nám nejméně na třech nebo čtyřech místech ukazuje, že být znovuzrozen znamená přijmout věčný život. Bible nám znovu a znovu ukazuje, že ti, kteří přijali věčný život, jsou ti, kteří uvěřili, a že ti, kteří věří, mají věčný život. To nám opakovaně ukazuje Evangelium podle Jana.
Zde nám vyvstává problém. Bůh nám dal věčný život, ale co bychom měli udělat my? Musíme si uvědomit, že toto je počátek i konec. Jestliže netoužím mít s někým nějaký vztah, musím k tomu přistoupit jedním ze dvou způsobů. Lidské vztahy jsou dvoustranné a mají tudíž vždy dva účastníky. Proto nemít k někomu vztah také vyžaduje dvě strany. Zaprvé, nesmí být žádný počátek. Nebude-li počátek, nebude ani žádný vztah. Zadruhé, vztah může skončit a odeznít a v tom případě už žádný vztah nebude. Řekněme například, že jsem velmi špatný syn, rozmařilec. Pro mého otce pak existují dva způsoby, jak se mnou nemít vztah. Zaprvé, neměl mě zplodit. Kdyby nebyl žádný počátek, nemusel by ke mně být v příbuzenském vztahu. Ale jestliže již počátek nastal, nemůže už první způsob použít. V tom případě může jen den po dni čekat na mou smrt. Až zemřu, můj vztah s ním bude ukončen. Jestliže se z něj nezrodím, nebudu s ním mít nic společného. Jestliže zemřu, nebudu už s ním mít také nic společného.
K čemu došlo mezi Bohem a námi? Bůh nás zplodil. V době, kdy jsme uvěřili v Ježíše, nás Bůh zplodil svým Duchem a svým vlastním životem. Stali jsme se Božími dětmi. Může být tento vztah zpřetrhán? Jestliže máte syna, který je zlý, neukázněný a bezuzdný, můžete se ho soudní cestou zříci. Ale fakt, že jste ho zplodili, zůstává stále v platnosti. Ve skutečnosti je to stále váš syn. Nás tedy zplodil Bůh. Může říci, že nás nezplodil? I tehdy, staneme-li se horšími, než jsme teď, budeme pořád zplozeni Bohem. I když se nás náš otec zřekne, stále budeme zplozeni z něho. Fakt zplození nemůže nikdo popřít. Dobrý syn byl zplozen svým otcem. Špatný syn byl také zplozen svým otcem. Tento vztah nemůže nikdo zrušit. Když nás tedy Bůh ospravedlnil, neudělal to tak, jako když na ulici někoho odbudeme dvěma centy. Řekl, že nás zplodil. Bůh je v Duchu a my jsme také v duchu. Mezi Bohem a námi je vztah otce a syna. To řekl sám Bůh. Bůh nám dal moc stát se Božími dětmi. Dal nám věčný život. Máme pravomoc být Božími dětmi. To je počátek.
Co tedy teď může Bůh udělat? Může jen doufat v to, že zemřeme. Ale je zvláštní, že náš vztah s Bohem začíná znovuzrozením a končí věčným životem. Bůh nás nejen zplodil, ale dal nám také věčný život. Kdyby Bůh započal své dílo, ale nebyl schopen dovést ho do konce, byli bychom ztraceni. V tom případě bychom nemohli být spaseni. Pokud jde o věčný život, který jsme přijali od Boha, není možné, aby nás Bůh nespasil. Díky Pánu, že nás znovu zplodil a že nám dal věčný život, který je životem jeho Syna. Jestliže si někdo myslí, že křesťan může znovu zahynout, když ochabne, a že jen dobrý syn bude mít věčný život, zatímco špatný syn zahyne, pak tento člověk neví, co je to Boží spása. Může si myslet, že Pán je vymahatelem dluhů, který přichází odebírat věčný život a vykoupení. Jestliže si budeme počínat dobře, můžeme si je ponechat. Nebudeme-li si počínat dobře, odebere nám je. Toto není Boží spása. Počátek musí pocházet z Boha. Pokračování také musí pocházet z Boha. Jak můžeme přijít o spásu, když nám ji Bůh již dal? Protože Bůh tento vztah začal a život, který jsme přijali, je věčný život, který nikdy nemůže přestat existovat, nemůžeme nikdy znovu zahynout.
Bůh nám v Bibli předkládá jiný obraz, aby nám ukázal, že svou spásu, kterou jsme přijali od Boha, nemůžeme nikdy ztratit. Genesis 3 je pro nás známou pasáží. Vypráví nám, jak Adam zhřešil. Když Adam pojedl ze stromu poznání dobrého a zlého, Bůh jej vyhnal ze zahrady v Edenu a cestu ke stromu života dal střežit cheruby s míhajícím se plamenným mečem (v. 24). Proč musel Bůh obklopit přístup ke stromu života cheruby s plamenným mečem? Proč nedovolil Adamovi, aby jedl ze stromu života? Genesis 3,22 říká: „I řekl Hospodin Bůh: ,Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.‘“ Zde vidíme určitý obraz. Všichni víme, že jíst ze stromu poznání dobrého a zlého představuje nezávislost na Bohu. Strom života naproti tomu přestavuje život – život, který nám dal Boží Syn. Když Adam zhřešil, Bůh se obával, že Adam bude jíst ze stromu života. Kdyby z něj pojedl, nezemřel by. Kdyby býval Adam mohl zemřít, přestože pojedl ze stromu života, proč si pak Bůh musel dávat takovou práci? Proč musel dát střežit cestu ke stromu života cheruby s plamenným mečem? Bůh to udělal, protože se obával, že Adam bude žít navěky, když pojí z tohoto stromu.
My jsme ti, kteří byli vykoupeni. To, co jsme okusili, není ze stromu života, což je jen předobraz. My jsme okusili sám Život. Můžeme přesto zemřít? Jestliže Adam nemohl zemřít, pokud by okusil ze symbolického stromu, jak můžeme zemřít my, když jsme byli obmyti krví Pána Ježíše, pojedli jsme ze skutečného stromu života a přijali jsme věčný život? Adam znal strom života jako symbol, zatímco my jsme přijali to, co strom života symbolizuje. Jakpak bychom mohli zemřít? Jen ti, kdo nevědí, co je to znovuzrození a co je to věčný život, mohou říci, že o spásu je možno přijít. Díky Pánu, že věčný život je fakt, který nikdy nemůže být zrušen. Je to historie, kterou nikdy nelze vymazat. Právě proto můžeme žít před Božím zrakem. Jakou milostí nás Bůh zahrnul! Vztah mezi Bohem a námi je takový, že můžeme s jistotou prohlásit, že žádná síla na zemi nás nemůže od Boha oddělit. I kdyby z toho měl být nešťastný, nemůže tento vztah zrušit.
JSME ÚDY KRISTOVA TĚLA
Podívejme se na čtvrtý bod. Když jsme byli spaseni, Bůh nás nejen znovu zplodil a dal nám věčný život, ale učinil nás jedním duchem s Pánem. První list Korintským nám říká, že jsme se stali nejen jedním duchem s Kristem, ale že jsme se stali i údy jeho těla (12,27). V 1. listu Korintským 6,15 máme stejná slova. Ta říkají, že naše těla jsou údy Kristovými. Když je tedy nevěřící spasen, nejenže od Boha přijal znovuzrození a věčný život, ale zároveň se připojil ke Kristovu tělu, aby se stal údem Kristova těla. Bible říká, že jsme Kristovým tělem.
Jestliže nás Bůh zachraňuje v Kristu jednoho po druhém a jestliže Kristus za nás zemřel, smyl naše hříchy, dal nám věčný život a byl původcem našeho celoživotního vztahu s ním, abychom se stali jeho údy, jaký je náš konec? Spása s sebou nese i to, že jsme údy Kristova těla. Kdybychom měli zahynout, jaký by byl konec? Kristovo tělo by bylo zmrzačeno. Tomuto tělu by buď chybělo ucho nebo by mu chyběla polovina nosu. Chyběl by mu jeden prst na ruce nebo na noze. Kristovo tělo je jednoznačná pravda uvedená v Bibli. Je to konkrétní věc. Jestliže jsme se po svém spasení stali jedním tělem s Kristem, zánik každého jedince bude znamenat úbytek některé části Kristova těla a Kristovo tělo bude zmrzačeno.
Kdysi jedna černá otrokyně pracovala v domě bělošské rodiny. Paní domu byla formální křesťankou, ale černoška byla skutečná věřící. Otrokyně si celý den radostně zpívala. Paní domu tento radostný zpěv tak obtěžoval, že se neudržela a zeptala se té ženy, proč je tak šťastná. Žena jí na to řekla: „Copak nevíte, že Bůh nám seslal svého Syna, Ježíše Krista, aby smyl všechny naše hříchy? Copak nevíte, že v budoucnosti budeme u Boha? Proč bych se neměla radovat?“ Paní se zeptala: „Jak víš, že v budoucnosti budeš u Boha? Co se stane, když budeš ztracena?“ Otrokyně odpověděla: „Pán Ježíš nám řekl, že Otec je větší než všechno. Jsem v rukou Otce. Jeho ruce mě podpírají a ochraňují. Jak bych mohla být ztracena?“ Paní o tom chvíli přemýšlela a pak řekla: „Ty jsi ale hloupá! Je-li Bůh větší než všechno, bude mít obrovské ruce! A jestliže může něco proklouznout mezi tvými prsty, pak to může proklouznout i mezi jeho prsty. Když jsou jeho ruce velké, musí být také široký prostor mezi jeho prsty. Kdybys mu proklouzla mezi prsty, ani by si toho nevšiml. Ty tvrdíš, že jeho ruce tě ochrání. Ale Bůh je tak velký a ty jsi tak malá. Mezi tebou a Bohem je obrovský rozdíl. Když mu vyklouzneš z ruky, nebude o tom ani vědět.“ Žena odpověděla: „Paní, vy tomu nerozumíte. Já nejsem jen v jeho ruce, já jsem malíčkem jeho ruky. Kdybych byla jen v jeho ruce, nemusel by si všimnout, kdybych vyklouzla. Ale když jsem malíčkem Boží ruky, jak se můžu ztratit?“ Jestliže člověk uvěřil a stal se křesťanem, je údem Kristova těla a je malíčkem Boží ruky. Jsem-li údem Kristova těla, Bůh nikdy nepřipustí, abych se, jako úd, ztratil.
První list Korintským 12 říká, že trpí-li jeden úd těla, trpí spolu s ním všechny údy (v. 26). Nemůžeme mít zraněný jeden prst, aniž by se to netýkalo ostatních údů. Je-li každý věřící údem Kristova těla, pak kdyby jednoho dne jeden z nás měl trpět v pekle, všichni ostatní v nebi by tuto ránu cítili. Jestliže zahyne jeden člověk, pak budou muset zahynout i všichni ostatní křesťané. To je jednota Kristova těla.
Nejen 1. list Korintským nám říká, že jsme údy Kristova těla, ale totéž nám říkají i jiné knihy. List Efezským hovoří o procesu, kterým Kristovo tělo prochází. Říká také, že jsme Kristovými údy, ale jiným způsobem. První list Korintským mluví o vztahu a okruhu působnosti údů. List Efezským hovoří o budoucnosti údů. V 5,29-30a říká jasně: „Neboť nikdo nemá své tělo v nenávisti, ale živí je a pečuje o ně, jako i Kristus o církev. Vždyť jsme údy jeho těla.“ Jsme údy Kristova těla. Přečtěme si předcházející verše. Verše 25-27 říkají: „Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal, aby ji posvětil, když ji očistil obmytím vody v slovu, aby sám sobě postavil slavnou církev, která by neměla poskvrny ani vrásky ani čehokoliv takového, ale byla svatá a bezúhonná.“ Jestliže si přečteme celou pasáž od verše 25 až k verši 30a, odhalíme jednu věc – církev je Kristovo tělo. Kristus očišťuje církev obmytím vody v slovu. Bude ji očišťovat neustále, dokud se nestane svatou. Účelem je, aby ji k sobě uvedl jako slavnou církev. Budou-li někteří v církvi ztraceni, budeme mít zmrzačené tělo a k uvedení slavné církve nedojde. Nepřetrvají lidé, tím méně slavná církev. Tato církev je bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného. Co to znamená? List Efezským 5 vysvětluje: „Aby byla svatá a bezúhonná.“ Být bezúhonný znamená být naprosto bez poskvrny. Je-li možné, aby údy Krista zahynuly, pak nejen že dojde k úhoně, ale některé části budou i zmrzačeny. Ale Bible říká, že toto tělo je nejen bez zmrzačených údů, ale také naprosto bez úhony.
O své spasení tudíž nemůžeme přijít. Protože Kristus bude mít slavnou církev bez poskvrny či vrásky, takovou, která pro něj bude připravena svatá a bezúhonná, nikdo z nás nemůže zahynout.
JSME DUCHOVNÍ DŮM, KTERÝ STAVÍ BŮH
Zapáté, církev není jen tělo. Když se jednotliví křesťané shromáždí v Boží přítomnosti, stávají se chrámem. Každý křesťan je jako kámen a církev je duchovním domem, který staví Bůh. Základem tohoto duchovního chrámu je Pán Ježíš. Je to veliký kámen. Každý křesťan je malým kamenem postaveným na Pána Ježíše, aby se stal Božím chrámem a Božím příbytkem. Právě o tom se mluví v 1. listu Petrově 2,5. Kdyby bylo možné, aby křesťané zahynuli, Boží chrám by byl ještě nevzhlednější než naše zchátralá modlitebna. Chvílemi by z něj byly vyjímány kameny a vzápětí by byly zase vraceny zpět a zdi by byly plné děr. Kdyby tomu tak bylo, proč si to Bůh nerozmyslel, než lidi spasil? Božím záměrem je postavit z nás duchovní dům. Je-li to duchovní dům, pak ani jeden kámen nemůže být ztracen. Kdyby některý kámen mohl být ztracen, duchovní dům by se dostal do nesnází a nesplnil by očekávání.
Starý zákon v 1. knize Královské zaznamenává, jak se stavěl Šalomounův chrám. Pátá kapitola vypráví o tom, jak Šalomoun poslal muže do hor, aby lámali kameny. Kameny se do potřebného tvaru otesávaly přímo v horách. Na začátku šesté kapitoly byly přemístěny na horu Mórija na místo stavby. A tak, když se chrám stavěl, nebylo slyšet žádný hluk železných nástrojů. Už nebylo zapotřebí dalšího opracovávání. Zruční dělníci všechno přesně vypočítali a připravili ještě v horách, než byl materiál převezen na stavbu. Nebylo už zapotřebí žádného vylepšování. Všechno bylo řádně připraveno. Jestliže při budování pozemského chrámu mohli Šalomounovi zruční muži otesat kameny tak dobře, že byly v každém ohledu přesné a nebylo zapotřebí žádného vylepšování, mohl by Bůh, když staví duchovní chrám, pozměňovat nás, živé kameny, každé dva nebo tři dny? Mohl by být Bůh tak nepřesný? Cožpak by si to Bůh nedokázal propočítat? Je Bůh horší než člověk? Ve Starém zákoně použil Bůh lidi, aby stavěli. V Novém zákoně buduje sám. Je Boží dílo horší než lidské? Jsou-li věřící kameny pro stavbu duchovního domu, mohou být ztraceni? Proto, jsme-li v Božím chrámu, nemůžeme být nikdy ztraceni.
DUCHA SVATÉHO MÁME JAKO PEČEŤ A ZÁVDAVEK
Zašesté je tu ještě jedna velmi důležitá a skvělá věc. Každý nevěřící v okamžiku, kdy je spasen, nejenže přijímá věčný život a stává se údem Kristova těla a živým kamenem v chrámu, ale přijímá i Ducha Svatého jako pečeť. Bůh do něj vtiskne jako pečeť Ducha Svatého. List Efezským 1,13 říká: „V něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým.“ Není to snad i náš příběh? Uslyšeli jsme evangelium své záchrany a uvěřili jsme v Krista. Co se stalo, když jsme uvěřili? Byli jsme zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým. Každý křesťan je zapečetěn Duchem Svatým. Je zřejmé, že Duch Svatý nepatří jen některým zvláštním křesťanům a že život nemají pouze speciálně posvěcení křesťané. Verš 13 říká, že všichni, kdo uslyšeli evangelium o svém spasení a kdo uvěřili, přijali jako pečeť Ducha Svatého. To dokazuje, že pečeť Ducha Svatého je něco, co je společné všem křesťanům. Jakmile člověk uvěří, je spasen a má pečeť Ducha Svatého.
Co to znamená, že křesťan má pečeť Ducha Svatého? Co je to pečeť? V Šanghaji žije přes tři milióny lidí. Jak Bůh ví, kdo mu patří a kdo ne? Jestliže mi přinesete nějakou Bibli, jak poznám, že je vaše? Existuje bezpočet Biblí podobných té vaší. Biblická společnost nedávno zveřejnila zprávu, že za minulý rok prodala přes jedenáct miliónů Biblí. Jak poznáte, která ze všech těch Biblí je vaše? Když si doma opatříte Bibli svou pečetí, pak víte, že je vaše. I kdybyste pak tuto Bibli zamíchali mezi všechny Bible na světě, pořád byste ji mohli rozpoznat jako své vlastnictví. Dnes na světě žije veliké množství lidí. Jak můžeme vědět, kdo náleží Bohu a kdo ne? Bůh nám vtiskl pečeť, která prokazuje, že náležíme jemu. Bůh nás neoznačil na čele velkým dřevěným pečetidlem. Bůh není jako přicházející antikrist, který člověku na čelo vloží znamení. Bůh do nás vtiskl jako svou pečeť Ducha Svatého. Všichni, kteří v sobě mají Ducha Svatého, patří Bohu. Nikdo, kdo v sobě nemá Ducha Svatého, Bohu nepatří. V okamžiku, kdy je člověk spasen, jej Bůh zapečetí vložením Ducha Svatého, který dokazuje, že člověk náleží Bohu.
Je-li možné pečeť Ducha Svatého v nás vymazat, pak je možné, že zahyneme. Můžeme být považováni za lidi, kteří nepatří Bohu. Můžeme být považováni za typicky světské lidi nebo dokonce za Boží nepřátele. Ale je-li tato pečeť uvnitř nás, pak náležíme Bohu. Jak dlouho v nás bude Boží pečeť? Druhá část verše 4,30 listu Efezským říká: „Jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.“ „Jímž“ se vztahuje k Duchu Svatému. První část tohoto verše říká: „A nezarmucujte Ducha Svatého Božího.“ Tato pečeť vytrvá až do dne vykoupení. Jak dlouho budeme mít podle Bible pečeť Ducha Svatého? Nebudeme ji mít pouze tři nebo pět let, nebo tři sta nebo pět set let, ale až do dne vykoupení. Co je to den vykoupení? List Římanům 8 říká, že den vykoupení je den, kdy se Pán Ježíš vrátí zpět. Den vykoupení je den, kdy budou vykoupena naše těla (v. 23). Je to tedy den, kdy se Pán Ježíš vrátí zpět. Pečeť Ducha Svatého v nás zůstane až do návratu Pána Ježíše.
Až se Pán Ježíš vrátí (ne v čase prvního vytržení na počátku soužení, ale v době, kdy bude vytrženo celé Tělo), všichni věřící budou uchváceni v oblacích do vzduchu. Pán Ježíš pak pošle anděly, aby přišli a tyto věřící shromáždili. Andělé mají omezené možnosti. Nejsou vševědoucí, neznají všechno. Andělé jsou služebníci vyslaní k tomu, aby pozvali hosty. Až tito andělé uvidí všechny ty, kteří nesou pečeť Ducha Svatého, shromáždí je. Duch Svatý v nás tedy není tři nebo pět dní či tři sta nebo pět set dní, ale bude v nás až do dne, kdy budeme vytrženi. Jestliže někdo řekne, že může přijít o svou spásu a zahynout, pak se ho zeptám, co udělá s pečetí Ducha Svatého. Protože Bůh řekl, že nám vtiskl svou pečeť, nemůžeme udělat nic, abychom tuto pečeť odstranili. Bůh řekl, že tato pečeť nám zůstane až do dne Ježíše Krista a dne, kdy budeme vytrženi.
V Janovi 14 Pán Ježíš řekl, že Duch Svatý s námi bude navěky (v. 16). Jakmile do nás novozákonní Duch Svatý vstoupí, už nikdy nás neopustí. Nikdy nevěřte grafickému znázornění, které uvádějí někteří křesťané a které líčí člověka se srdcem plným hadů, prasat, psů a mnoha dalších zvířat. Vedle srdce je holubice představující Ducha Svatého. Když je srdce člověka čisté, pak do něj Duch Svatý údajně vstoupí a zůstane tam a všechna ostatní zvířata odejdou. Ale jestliže jeho srdce čisté není, holubice odletí a všechna ostatní zvířata do něj vstoupí. Toto je naprosto falešná představa! Duch Svatý nemůže nikdy odletět.
Bible říká, že nemáme zarmucovat Ducha Svatého (Ef 4,30). Zármutek je výrazem lásky, zatímco hněv je výrazem nenávisti. Tam, kde je nenávist, tam je i hněv. Kdekoliv je láska, tam je i zármutek. Zapamatujte si, prosím, že jak hněv, tak zármutek pocházejí z chyb. V obou případech jde o následek chyb. Tam, kde existuje láska, chyby vyústí v zármutek. Tam, kde existuje nenávist, chyby vedou k hněvu. Jestliže někoho milujete, budete se pro jeho chyby rmoutit. Jestliže někoho nenávidíte, budete se kvůli jeho chybám hněvat. Obojí je způsobeno stejnou příčinou, chybami, ale výsledek je různý. Zde nejde o hněv, ale o zármutek. Boží slovo neříká, abychom nerozčilovali Ducha Svatého. Říká, abychom Ducha Svatého nezarmucovali. On není nad námi, ale v nás. Když vidí naše selhání, rmoutí se v nás, ale neodejde. A proč neodejde? To proto, že je pečetí. Jako pečeť v nás bude až do dne vykoupení. Přečteme-li si Boží slovo, nebudeme moci tento fakt popřít.
Žalm 51 ve Starém zákoně zaznamenává velice cennou modlitbu. David se zde modlil, aby mu Pán nebral svého Svatého Ducha (v. 13). Ale v Novém zákoně se žádný věřící tuto modlitbu modlit nemůže. Ti, kteří neznají Bibli, se mohou modlit, aby jim Bůh nebral Ducha Svatého. Avšak ti, kteří Boží slovo znají, vědí, že Duch Svatý se v nás může jen rmoutit, ale neodejde. Tím neříkám, že je v pořádku, když křesťané hřeší. Říkám, že v okamžiku, kdy jsme byli spaseni, vstoupil do nás Duch Svatý, aby byl naší pečetí. Tato skutečnost nemá nic společného s naší slabostí ani s naším hříchem. Jsou to naprosto odlišné věci.
Jestliže zahyneme, kdo vlastně trpí? Jestliže ztratím zpěvník, trpí samozřejmě tento zpěvník. Ale tím prvním, kdo trpí, jsem já. Vynaložil jsem určité úsilí, abych ten zpěvník získal. Zaplatil jsem penězi jeho cenu, abych ho získal. Jsem tudíž tím, kdo utrpí nejvíc. Jak nás získal Bůh? Byli jsme padlí a mrtvi v hříchu. Bůh za nás nechal zemřít svého Syna a prolil jeho krev, aby nás vykoupil za velkou cenu. Nemyslete si, že když přijdeme o svou spásu, utrpíme ztrátu jen my a jen my budeme trpět. Nezapomeňte, že si nás Bůh koupil. Jestliže přijdeme o svou spásu, Bůh také něco ztratí. Byli jsme koupeni jeho krví. Proč nás Bůh zachovává? Bůh nás zachovává kvůli sobě samému. Jestliže nás ztratí, pak tím, kdo bude trpět, nebudeme my, ale Bůh.
Největším problémem je, že nevěříme, jak jsme v Božích rukou důležití. Pro člověka je obtížné uvěřit, že ho Bůh miluje. Je pro něj těžké uvěřit, že ho Bůh chce. Stále si myslí, že je pro Boha postradatelný. Bůh se kvůli nám vzdal svého Syna a poslal svého Syna na svět, aby prodělal všechna ta utrpení kvůli nám. Byl ukřižován proto, aby nás získal. Pokud na nás nezáleží Bohu, komu by pak na nás záleželo? Když si já neohlídám svůj zpěvník, postará se snad můj zpěvník o sebe sám? List Efezským 1,13 říká, že jsme byli zapečetěni Duchem Svatým. Následující 14. verš nám říká, že Duch Svatý nás zapečeťuje, protože jsme Bohem získané vlastnictví. Proto můžeme před celým světem prohlašovat, že jsme Boží vlastnictví. Nejde o to, zda o něco přijdeme nebo nepřijdeme my. Jde o to, zda o něco přijde či nepřijde Bůh. Nejsme to my, kdo se musí mít na pozoru. Tím svou mysl zatěžovat nemusíme. Celé dílo náleží Bohu. Proč by posílal svého jediného Syna na kříž, kdyby tomu tak nebylo? Když už vynaložil tak velké úsilí a zaplatil vysokou cenu tím, že poslal svého Syna na kříž, musí vynaložit ještě větší úsilí a zaplatit ještě vyšší cenu, aby nás uchránil před zatracením.
Představme si, že máme velmi vzácný a drahý prsten s diamantem, velice cennou perlu nebo vzácný drahokam. Jakkoliv mnoho jsme utratili, abychom je získali, stejně velký obnos vynaložíme na to, abychom si je uchovali. Jestliže jsme je koupili za deset tisíc dolarů, přece bychom o ně nechtěli přijít a určitě bychom je bedlivě střežili. Musíme si uvědomit, že Bůh nás vykoupil za nejvyšší cenu. Byli jsme zachráněni Božím Synem. A Boží Syn je větší než celý svět a celý vesmír. Nemyslete si, že Bohu na nás nezáleží. Bůh s námi zachází stejně, jako my zacházíme se svými vlastními poklady. Byl to přece dobrý pastýř, kdo vyhledal zbloudilou ovci (L 15). Nebyla to zbloudilá ovce, kdo vyhledal dobrého pastýře. Pán Ježíš řekl, že jednoho dne zemře třeba i za jediného ze svých ztracených. Není to věc ovcí. Za své ovce zemřel dobrý pastýř. V Božích očích jsme těmi, které on vykoupil. Budeme-li ztraceni, utrpí tím Bůh. Proto si musíme zapamatovat, že když jsme zapečetěni Duchem Svatým, nepřipadá v úvahu, abychom byli ztraceni.
Může si člověk uchránit milost, kterou mu Bůh dává? Kdyby ji ochraňoval člověk, byli bychom ji ztratili už dávno. Nejenže bychom ji ztratili my, ale přišli by o ni i Petr a Pavel. Musíme si uvědomit, že Bůh nás už úplně oddělil. Všechno pochází od Boha. Pouze Bůh nás spasil. Bůh nás sám ochraňuje. Kéž nám Bůh jasně ukáže, jak dlouho naše spása vydrží, abychom mohli odvrhnout všechny myšlenky pocházející z tělesnosti a přijmout myšlenky Boží.
© 1999 Living Stream Ministry
První vydání -- březen 1999