SVĚDECTVÍ WATCHMANA NEE

PRVNÍ SVĚDECTVÍ – O SPASENÍ A POVOLÁNÍ 

(PŘEDNESENÉ 18. ŘÍJNA 1936)

Biblické texty: Sk 26,29; Ga 1,15

RODINNÉ ZÁZEMÍ

Narodil jsem se jako třetí dítě v křesťanské rodině, která již měla dvě dcery. Jelikož jedna má teta měla šest dcer, byla teta z otcovy strany nešťastná, když se mé matce narodily dvě dcery. Podle čínské tradice mají chlapci větší hodnotu než dívky. Když se mé matce narodilo již druhé děvče, lidé říkali, že asi dopadne jako má teta; než se jí narodil chlapec, měla půl tuctu děvčat. V té době má matka nebyla jasně spasena, ale uměla se modlit. A tak Pánu řekla: „Jestliže budu mít chlapce, dám ti jej.“ Pán její modlitbu vyslyšel a narodil jsem se já. Otec mi řekl: „Než ses narodil, maminka slíbila, že tě dá Pánu.“

SPASEN A ZÁROVEŇ POVOLÁN

Byl jsem spasen v roce 1920, když mi bylo sedmnáct let. Než jsem byl spasen, prožíval jsem myšlenkové dilema týkající se otázky, zda přijmout Pána Ježíše jako svého Spasitele a zda se stát Pánovým služebníkem. Většina lidí se v době svého spasení zabývá problémem, jak se osvobodit od hříchu. Pro mě však bylo osvobození od hříchu spojeno s mou životní cestou. Jestliže jsem měl přijmout Pána Ježíše jako Spasitele, musel jsem jej současně přijmout i jako svého Pána, aby mě osvobodil nejen od hříchu, ale i od světa. Tehdy jsem se bál být spasen, neboť jsem věděl, že jakmile budu spasen, budu muset sloužit Pánu. Mé spasení by tedy nutně bylo dvojnásobným spasením. Bylo pro mě nemyslitelné odmítnout Pánovo povolání a toužit po samotné spáse. Musel jsem si vybrat, zda uvěřit v Pána a mít dvojnásobné spasení, nebo se vzdát obojího. Přijmout Pána pro mě znamenalo, že k obojímu dojde současně.

KONEČNÉ ROZHODNUTÍ

Večer 29. dubna 1920 jsem byl sám ve svém pokoji. Moje mysl byla rozbouřená. Ať jsem seděl nebo ležel, nemohl jsem se uklidnit, protože uvnitř jsem řešil problém, zda uvěřit v Pána Ježíše a stát se křesťanem, nebo nikoliv. Nejdříve jsem se přikláněl k rozhodnutí neuvěřit v Pána Ježíše a nestat se křesťanem. Ale to ve mně vyvolávalo vnitřní nepokoj. V mém nitru probíhal skutečný zápas. Potom jsem si klekl a modlil se. Nejdříve jsem pro modlitbu nenacházel slova. Potom mi však na mysli vytanulo mnoho hříchů, a já jsem si uvědomil, že jsem hříšník. Do té doby jsem nikdy nic takového nezažil. Nyní jsem sám sebe viděl jako hříšníka, ale viděl jsem také Spasitele. Viděl jsem nečistotu hříchu i účinek Pánovy vzácné krve, jak mě očišťuje, až se stávám bílým jako sníh. Viděl jsem Pána s rukama přibitýma na kříž a zároveň jsem viděl, jak je ke mně vztahuje na uvítanou a říká: „Čekám, abych tě mohl přijmout.“ Přemožen takovou láskou jsem nedokázal odmítnout a rozhodl jsem se, že jej přijmu za svého Spasitele. Předtím jsem se těm, kteří věřili v Pána, vysmíval, ale onoho večera jsem se smát nedokázal. Zato jsem plakal a vyznával hříchy a toužil jsem po Pánově odpuštění. Když jsem učinil vyznání, břemeno hříchů bylo sňato a já jsem byl povznesen a naplněn vnitřní radostí a pokojem. To bylo poprvé v životě, kdy jsem poznal, že jsem hříšník. Poprvé jsem se modlil a poprvé jsem prožil radost a pokoj. I předtím jsem jistě prožíval určitou radost a pokoj, ale prožitek po mém spasení byl velmi skutečný. Toho večera jsem v samotě svého pokoje spatřil světlo a naprosto jsem si přestal uvědomovat své okolí. Řekl jsem Pánu: „Pane, jsi ke mně skutečně milosrdný.“

VZDAL JSEM SE BUDOUCNOSTI

Mezi posluchači mám přinejmenším tři spolužáky. Je tu bratr Weigh Kwang-hsi, který může dosvědčit, jak špatně jsem se jako student choval, i to, jak skvěle jsem studoval. Mou špatnou stránkou bylo, že jsem často porušoval školní řád, a mou dobrou stránkou bylo, že jsem byl ve všech zkouškách na prvním místě, protože mě Bůh obdařil inteligencí. Mé slohové práce byly často vyvěšovány na nástěnce jako vzor. Tehdy jsem byl mladík s mnoha velkými sny a plány do budoucnosti. Považoval jsem se za člověka se správným úsudkem. Se vší skromností mohu říci, že kdybych byl vyvíjel světské úsilí, mohl jsem být nejspíše velmi úspěšný. To mohou dosvědčit i mí spolužáci. Avšak poté, co jsem byl spasen, se mi přihodilo mnoho nových věcí. Vše, co jsem si dříve naplánoval, bylo najednou bezvýznamné a k ničemu. Na svou plánovanou kariéru jsem úplně přestal myslet. Někdo možná učiní takový krok snadno, ale pro mě, člověka s tolika ideály, sny a plány, to bylo nesmírně těžké. Od toho večera, kdy jsem byl spasen, jsem začal žít novým životem, neboť do mě vstoupil život věčného Boha.

Mé spasení a povolání ke službě Pánu proběhly současně. Od onoho večera jsem o svém povolání ani jednou nezapochyboval. Během oné hodiny jsem rozhodl o své příští životní cestě jednou pro vždy. Uvědomil jsem si, že Pán mě na jedné straně spasil kvůli mně, a zároveň mě spasil kvůli sobě. Chtěl, abych získal jeho věčný život, a také chtěl, abych mu sloužil a byl jeho spolupracovníkem. Jako chlapec jsem nechápal podstatu kazatelství. Když jsem byl starší, považoval jsem toto povolání za bezcenné a podřadné. V té době byli mnozí kazatelé zaměstnáváni evropskými nebo americkými misionáři. Byli jejich servilními podřízenými a vydělávali pouze osm devět dolarů měsíčně. Vůbec jsem neměl v úmyslu stát se kazatelem ani třeba jen křesťanem. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych si zvolil povolání kazatele, povolání, kterým jsem pohrdal a které jsem pokládal za bezcenné a podřadné.

NAUČIL JSEM SE SLOUŽIT BOHU

Po svém spasení jsem pokračoval ve studiu, ačkoliv mě knihy nezajímaly. Jiní studenti si při vyučování četli romány, ale já jsem pilně studoval Bibli. [Pozn. vyd.: Ačkoliv si bratr Nee při vyučování četl Bibli, na konci semestru měl vždy nejlepší prospěch.] Později, ve snaze věnovat se ještě více duchovním věcem, jsem odešel ze školy a vstoupil do Biblického institutu Dory Jou v Šanghaji [pozn. vyd.: Dora Jou byla slavná evangelistka]. Brzy mě však ve vší zdvořilosti vyloučila a já jsem se vrátil domů. Jako důvod svého jednání uvedla, že by pro mě bylo nepohodlné tam dále setrvávat. Uvědomil jsem si, že má tělesnost ještě nebyla opracována. Stále ještě jsem měl rád dobré jídlo a pěkné oblečení a také jsem rád spal do osmi hodin. Dora Jou cítila, že jsem dobrý materiál pro Pánův zájem a že mám dobré vyhlídky, ale když odhalila mou lenivost, poslala mě domů.

Tehdy jsem byl naprosto zklamán a měl jsem pocit, že má budoucnost je v troskách. Dokonce jsem pochyboval i o tom, zda jsem spasen. Jistěže jsem byl spasen! Dokonce jsem si říkal, že jsem docela dobrý a že jsem se v mnoha směrech proměnil. Neuvědomoval jsem si, že se ještě musím mnohému naučit a že je třeba odstranit mnoho věcí. Jelikož jsem si byl jist tím, že mě Pán spasil a povolal, nemohl jsem být zklamán. Uznával jsem, že ještě nejsem dost dobrý, ale myslel jsem si, že se časem zlepším.

Jelikož ještě nenastal čas, abych pokračoval ve svém duchovním úsilí, rozhodl jsem se vrátit na školu. Když mě spolužáci uviděli, poznali, že jsem se změnil. Nezměnil jsem se ale úplně, protože jsem se stále ještě občas rozčiloval a dělal některé věci nesprávně. Někdy jsem se velmi podobal spasenému člověku a jindy jsem zase vypadal jako nespasený. Proto mé svědectví ve škole nemělo velkou moc, a když jsem svědčil bratru Weighovi, nijak ho to neoslovilo. [Pozn. vyd.: Modlitby a vedení bratra Nee nakonec bratra Weigha k Pánu přivedly.]

Po svém spasení jsem si automaticky zamiloval duše hříšníků a doufal jsem, že budou spaseni. Z toho důvodu jsem začal kázat evangelium a vydávat svědectví spolužákům. Po téměř ročním úsilí však nikdo spasen nebyl. Domníval jsem se, že čím více veršů budu schopen citovat, tím většího účinku při zachraňování lidí dosáhnu. Avšak přestože jsem měl o Pánu mnoho co říci, mým slovům scházela moc posluchače motivovat.

Modlitba za spásu druhých lidí

Přibližně v této tobě jsem se seznámil s jednou misionářkou, slečnou Grovesovou (spolupracovnicí Margaret Barberové), která se mě zeptala, kolik lidí jsem přivedl k Pánu během prvního roku po svém spasení. Svěsil jsem hlavu, doufaje, že předejdu dalším otázkám, a s hanbou jsem přiznal, že ačkoliv jsem kázal evangelium spolužákům, nechtěli poslouchat, a když poslouchali, neuvěřili. Zastával jsem názor, že pokud na evangelium nebudou brát zřetel, ponesou si následky sami. Slečna Grovesová mi otevřeně řekla: „Nedokážete vést lidi k Pánu, protože mezi Bohem a vámi něco je. Mohou to být nějaké skryté hříchy, s kterými jste se dosud úplně nevypořádal, nebo máte vůči někomu nějaký dluh.“ Přiznal jsem, že takové věci existují, a ona se zeptala, zda jsem ochoten je okamžitě dát do pořádku. Odpověděl jsem, že ano.

Zeptala se také, jakým způsobem vydávám svědectví. Odpověděl jsem, že lidi nahodile oslovuji a začnu mluvit, ať poslouchají nebo ne. Řekla: „To není správné. Než hovoříte s lidmi, musíte nejdříve hovořit s Bohem. Měl byste si napsat seznam spolužáků, modlit se k Bohu a ptát se jej, za koho se máte modlit. Za ty se pak denně a jmenovitě modlete. Svědectví jim vydejte, až Bůh poskytne příležitost.“

Hned po tomto rozhovoru jsem se začal vypořádávat se svými hříchy. Odškodňoval jsem spolužáky, splácel jim dluhy, usmiřoval jsem se s nimi a vyznával přestoupení vůči druhým lidem. Do sešitu jsem si také poznamenal jména asi sedmdesáti spolužáků a začal jsem se za ně denně jmenovitě modlit k Bohu. Někdy jsem se za ně tiše modlil každou hodinu, dokonce i při vyučování. Při každé vhodné příležitosti jsem jim vydával svědectví a snažil se je přesvědčit, aby uvěřili v Pána Ježíše. Moji spolužáci se často ušklíbali: „Přichází pan Kazatel. Copak asi bude kázat?“ Ve skutečnosti vůbec poslouchat nechtěli.

Šel jsem znovu za slečnou Grovesovou a stěžoval si: „Jednal jsem přesně podle vašich pokynů. Proč to nepůsobí?“ Odpověděla mi: „Nic si z toho nedělejte. Modlete se dál, dokud jich několik nebude spaseno.“ Z Pánovy milosti jsem se dále denně modlil. Když nastala vhodná příležitost, vydával jsem svědectví a kázal evangelium. Díky Pánu bylo za několik měsíců všech sedmdesát lidí, až na jednoho, spaseno.

Být naplněn Duchem Svatým

Přestože docházelo k spasení lidí, nebyl jsem spokojen, protože mnozí další ve škole i ve městě spaseni nebyli. Cítil jsem potřebu být naplněn Duchem Svatým a přijmout shůry moc k tomu, abych dokázal přivést k Pánu více lidí. Tehdy jsem zašel za slečnou Margaret Barberovou. Jelikož jsem byl v duchovních věcech nevyspělý, zeptal jsem se jí, zda je nutné být naplněn Duchem Svatým, abych mohl získat moc přivádět ke spáse mnoho lidí. Odpověděla, že ano. Chtěl jsem vědět, jakým způsobem bych mohl být naplněn Duchem Svatým. „Aby tě Bůh mohl naplnit sám sebou,“ řekla, „musíš se mu vydat.“ Odpověděl jsem, že jsem to již udělal. Ale když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že jsem stále ve svém starém já. Věděl jsem, že mě Bůh spasil, vyvolil a povolal. Ačkoliv jsem dosud nedosáhl absolutního vítězství, byl jsem osvobozen od hříchů a zlozvyků a opustil jsem mnoho věcí, které mě dříve spoutávaly. Neustále jsem však pociťoval nedostatek duchovní moci. Nato mi slečna Barberová vyprávěla následující příběh:

Bratr Prigin byl Američan, který navštívil Čínu. Vystudoval univerzitu a nyní se připravoval na doktorát. Jelikož nebyl spokojen se stavem svého duchovního života, hledal Pána a modlil se. Vyznával Bohu: „Mám velké nedostatky ve víře. Nad některými hříchy nedokážu zvítězit a nemám moc konat dílo.“ Dva týdny prosil Boha konkrétně o to, aby jej naplnil Duchem Svatým, aby mohl vést vítězný život s mocí. Bůh mu odpověděl: „Opravdu to chceš? Pokud ano, nechoď za dva měsíce k závěrečné zkoušce, protože já doktora filozofie nepotřebuji.“ Bratr Prigin nevěděl, jak se rozhodnout. Získání doktorátu považoval za jistou věc; bylo škoda nejít na zkoušku. Poklekl k modlitbě a ptal se Boha, proč nechce, aby získal doktorát a zároveň se stal kazatelem. Jedna věc je zvláštní: Když Bůh něco požaduje, trvá na tom a nikdy s nikým nevyjednává.

Následující dva měsíce byly velmi bolestné. Poslední sobotu v tomto období prožíval opravdovou vnitřní bitvu. Chtěl mít doktorát, nebo být naplněn Duchem Svatým? Co bylo lepší: titul doktora, nebo vítězný život? Jiní mohli být doktory, a přesto je Bůh používal – proč tedy nemohl on? Zápasil a dohadoval se s Bohem a nevěděl si rady. Na doktorátu mu záleželo, ale záleželo mu i na tom, aby byl naplněn Duchem Svatým. Bůh však neustupoval. Zvolit doktorát znamenalo vzdát se duchovního života. A zvolit duchovní život vyžadovalo, aby nechal propadnout doktorský titul. Nakonec se slzami v očích řekl: „Poddávám se. Dva roky jsem studoval, abych získal titul doktora, po kterém jsem třicet let již od dětství toužil, ale teď nemám jinou alternativu než vzdát se zkoušky a podřídit se Bohu.“ Po tomto rozhodnutí oznámil sekretariátu univerzity, že v pondělí zkoušku skládat nebude. Navždy se zřekl naděje na získání doktorátu. Onoho večera byl tak vyčerpán, že si nedokázal připravit kázání na příští den. A tak prostě shromáždění vyprávěl o tom, jak se vydal Bohu. Toho dne došlo ve sboru k probuzení. Tři čtvrtiny lidí plakalo. On sám byl posílen a řekl: „Kdybych věděl předem, že to bude mít takový výsledek, byl bych se podřídil dříve.“ Jeho dalšímu dílu Pán hojně žehnal a tento muž dosáhl toho nejhlubšího poznání Boha.

Když jsem navštívil Anglii, měl jsem také v úmyslu jet ještě do Spojených států a tohoto bratra navštívit, ale Pán si jej vzal, dříve než jsem se tam dostal. Když jsem však uslyšel toto svědectví, řekl jsem Pánu: „Chci odstranit vše, co stojí mezi Bohem a mnou, abych mohl být naplněn Duchem Svatým.“ V letech 1920 až 1922 jsem šel alespoň za dvěma či třemi sty lidí, abych jim vyznal prohřešky. I po dalším přísném posouzení událostí z minulosti jsem stále ještě cítil, že mezi Bohem a mnou něco stojí; jinak bych byl duchovně vitální. Dokonce ani přes další opracovávání v mnoha směrech jsem stále nemohl získat sílu.

OPRACOVÁN BOHEM

Když jsem jednou v Bibli hledal téma pro kázání, náhodou jsem nalistoval Žalm 73,25: „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.“ Po přečtení těchto slov jsem si řekl: „Pisatel tohoto žalmu to může říci, ale já ne.“ Objevil jsem, že mezi mnou a Bohem něco je.

Jelikož zde dnes není má žena, budu vám ten příběh vyprávět. Asi deset let předtím, než jsme se vzali, jsem byl do ní zamilován. Tehdy nebyla spasena, a když jsem s ní mluvil o Pánu Ježíši a snažil se ji přesvědčit, aby uvěřila, vysmála se mi. Musím přiznat, že jsem ji skutečně miloval, ale zároveň jsem trpěl jejím výsměchem Pánu, ve kterého jsem věřil. Také jsem si tehdy kladl otázku, zda má mít první místo v mém srdci ona, nebo Pán. Musím potvrdit, že jakmile se mladí lidé do někoho zamilují, je pro ně velmi těžké se svého miláčka vzdát. Řekl jsem Bohu, že jsem ochoten ji opustit, ale hluboko v srdci se mi nechtělo. Když jsem si přečetl Žalm 73 znovu, řekl jsem Bohu: „Nemohu říci, že bych na zemi v nikom kromě tebe neměl zalíbení, protože existuje člověk, kterého miluji.“ V tom okamžiku mi Duch Svatý jasně ukázal, že mezi mnou a Bohem něco je.

Onoho dne jsem měl kázání, ale nevěděl jsem ani, co říkám. Vlastně jsem se obracel k Bohu, prosil jej, aby byl trpělivý a dal mi sílu se jí vzdát. Prosil jsem Boha, aby vyřízení této věci odložil. Bůh se však s lidmi nikdy nepře. Zabýval jsem se myšlenkou, že půjdu evangelizovat na pomezí pustého Tibetu, a nabízel jsem Bohu mnoho jiných akcí v naději, že bych jej mohl pohnout, aby už neopakoval požadavek opustit tu, kterou jsem miloval. Jakmile však Bůh na něco ukáže prstem, už jej nestáhne. Ať jsem se modlil sebeusilovněji, řešení jsem nenalézal. Studium ve škole mě přestalo bavit a přitom se mi nedařilo získat moc Ducha Svatého, kterou jsem upřímně hledal. Velmi mě to mučilo. Stále jsem se modlil a doufal, že svými naléhavými prosbami Boha obměkčím. Díky Pánu, že chtěl, abych se naučil zapírat své já, odložit lidskou lásku a milovat jej oddaným srdcem. Jinak bych byl v jeho rukou neužitečným křesťanem. Ostrým nožem odřízl můj přirozený život, abych se naučil to, co jsem dosud neznal.

Jednou jsem se po kázání s těžkým srdcem vrátil do svého pokoje. Řekl jsem Bohu, že se v pondělí vrátím do školy a budu usilovat o naplnění Duchem Svatým a Kristovou láskou. Ještě v následujících dvou týdnech jsem si uvědomoval, že stále nemohu přesvědčivě pronést slova Žalmu 73, 25. Avšak díky Pánu jsem byl brzy naplněn jeho láskou a byl jsem ochoten nechat svou milovanou být a nahlas říci: „Nechám ji být! Nikdy nebude má!“ Po tomto prohlášení jsem byl konečně schopen pronést slova Žalmu 73,25. Onoho dne jsem byl v druhém nebi, ne-li v třetím. Svět se mi zdál menší a bylo to, jako bych stoupal do mraků a proháněl se mlhou. Večer, kdy jsem byl spasen, se svalilo břemeno mých hříchů, ale onoho dne, 13. února 1922, když jsem se vzdal své milované, se mé srdce vyprázdnilo od všeho, co mě dříve naplňovalo.

Příští týden začali být lidé zachraňováni. Bratr Weigh, který byl mým spolužákem, může dosvědčit, že do té doby jsem si velmi potrpěl na oblečení. Nosíval jsem dlouhý hedvábný plášť s červenými puntíky. Ale onoho dne jsem odložil svůj rafinovaný oděv i boty. Šel jsem do kuchyně, udělal jsem si trochu lepidla, vzal jsem balík evangelizačních plakátů a letáků šel jsem je vylepovat a rozdávat na ulici. V té době to bylo ve Fu-čou v provincii Fu-ťien něco průkopnického.

Od druhého semestru v roce 1922 jsem začal s evangelizační prací, a bylo spaseno mnoho mých spolužáků. Denně jsem se modlil za ty, jejichž jména byla v mém sešitu. Abychom rozšířili evangelizační práci, začali jsme si od roku 1923 najímat místa pro shromáždění. V té době bylo spaseno několik set lidí. Až na jednoho byli spaseni všichni, které jsem si do sešitu zapsal. To je jasný důkaz, že Bůh takovým modlitbám naslouchá. Podle Boha se nejdříve musíme modlit za hříšníky, aby mohli být spaseni. Mnoho případů z té doby to potvrzuje.

UČÍM SE PODŘIZOVAT

V roce 1923 nás společně pracovalo sedm. Dva z nás byli vedoucí –jeden o pět let starší bratr a já. Každý pátek jsme mívali schůzku spolupracovníků, na níž ostatních pět bylo často nuceno poslouchat spory mezi dvěma vedoucími. Byli jsme tehdy všichni mladí a každý měl svůj způsob myšlení. Často jsem obviňoval toho staršího spolupracovníka, že se mýlí, a jindy to bylo naopak. Jelikož můj temperament nebyl opracován, často jsem se rozčílil. Dnes, v roce 1936, se někdy směji, ale tehdy jsem se smál jen zřídkakdy. Přiznávám, že jsem se při našich sporech mnohdy mýlil, ale mýlil se občas i on. Odpouštět chyby sobě bylo lehké, ale odpouštět je jiným tak lehké nebylo. Po pátečních roztržkách jsem v sobotu chodíval za slečnou Barberovou a obviňoval druhého spolupracovníka: „Řekl jsem mu, že by měl jednat určitým způsobem, ale on si toho nevšímal. Měla byste si s ním promluvit.“ Sestra Barberová odpověděla: „Je o pět let starší a ty ho musíš poslouchat.“ Řekl jsem: „To ho mám poslouchat, i když nemá pravdu?“ Řekla: „Ano! Písmo říká, že mladší má poslouchat staršího.“ Odpověděl jsem: „To rozhodně nedokážu. Křesťan by měl jednat podle rozumu.“ A ona na to: „Nestarej se o to, zda je něco rozumné nebo nerozumné. Písmo říká, že mladší má poslouchat staršího.“ Byl jsem upřímně rozzloben, že Bible může říkat něco takového. Chtěl jsem ulevit svému rozhořčení, ale nemohl jsem.

Po každé páteční roztržce jsem se svými stížnostmi chodil za slečnou Barberovou, ale ona jen citovala Písmo a žádala, abych poslouchal staršího. Někdy jsem v pátek večer po odpolední hádce plakával. V sobotu jsem si pak šel stěžovat slečně Barberové v naději, že se mě zastane. Ale když jsem se večer vrátil domů, plakal jsem znovu. Přál jsem si, abych byl o několik let starší. Při jednom sporu jsem měl velmi dobré argumenty. Cítil jsem, že když je uplatním, slečna jistě uvidí, jak se můj protivník mýlí, a podpoří mě. Ona však řekla: „Jestli se tvůj spolupracovník mýlí nebo ne, to je jiná věc. Můžeš ale říci, že jsi jako ten, kdo nese kříž, když přede mnou obviňuješ bratra? Jsi jako beránek?“ Když mi kladla takové otázky, cítil jsem se velmi zahanben a nikdy na to nezapomenu. Má řeč a můj postoj toho dne odhalovaly, že se skutečně nepodobám ani beránkovi, ani tomu, kdo nese kříž.

Za takových okolností jsem se učil poslouchat staršího spolupracovníka. Za onoho jeden a půl roku jsem získal to nejcennější ponaučení ve svém životě. Měl jsem hlavu naplněnou nápady, ale Bůh chtěl, abych vstoupil do duchovní skutečnosti. Za onoho jeden a půl roku jsem si uvědomil, co znamená nést kříž. Dnes, v roce 1936, máme kolem padesáti spolupracovníků. Nebýt oné lekce v poslušnosti, kterou jsem v té době získal, obávám se, že bych nemohl spolupracovat s nikým. Bůh mě umístil do těchto okolností, abych se naučil sebeovládání pod tlakem Ducha Svatého. Během oněch osmnácti měsíců jsem neměl možnost prosazovat své návrhy. Mohl jsem jen plakat a bolestně trpět. Kdyby toho však nebylo, nikdy bych si byl neuvědomil, jak těžké pro mě bylo dát se opracovat. Bůh mě chtěl vyleštit a zakulatit všechny mé ostré, vyčnívající hrany. To se těžko zvládá. Jak mnoho děkuji Bohu a chválím jej za to, že mě tím jeho milost provedla!

Nyní musím něco říci mladým spolupracovníkům. Jestliže nedokážete snášet zkoušky kříže, nemůžete se stát užitečnými nástroji. Bůh má zalíbení pouze v beránčím duchu: v mírnosti, pokoře a pokoji. Vaše snaha, vznešené cíle a schopnosti jsou v Božích očích neužitečné. Já se po této stezce ubírám a často musím vyznávat své nedostatky. Vše, co mi náleží, je v Božích rukách. Nejde o to, co je správné a co je nesprávné; jde o to, zda jsme jako ten, kdo nese kříž. Problém správného a nesprávného nemá v církvi místo; záleží jen na tom, abychom nesli kříž a nechali se jím lámat. Jen díky tomu může překypovat Boží život a může se naplňovat Boží vůle.

© 2001 Living Stream Ministry
První vydání -- květen 2000