ZÁKLADNÍ ZJEVENÍ VE SVATÝCH PÍSMECH

BOŽÍ PLÁNObrázok

Biblické texty: Ef 1,4.5.9-11; 3,2.8-9.11; Ko 1,25; 1K 9,17; 1Pt 1,1-2; Ř 8,30; Gn 1,26a.27; 2,7; Za 12,1

Božské zjevení v šedesáti šesti knihách Bible je nesmírně hluboké. Toto hluboké zjevení spočívá v sedmi základních bodech. Prvními třemi body jsou Boží plán, Kristovo vykoupení a aplikace Ducha. V těchto třech bodech je obsažena božská Trojice – Bůh, Kristus a Duch. To, co Bůh naplánoval, uskutečnil skrze Kristovo vykoupení. To, co uskutečnil v Kristu, nám udílí skrze Ducha. Posledními čtyřmi body jsou věřící, církev, království a konečné dovršení – Nový Jeruzalém. V této kapitole se budeme zabývat prvním tématem základního zjevení v Bibli – Božím plánem.

Boží zalíbení – touha Božího srdce

Bible jasně zjevuje Boží plán. Většina křesťanů si nesmírně cení dvou z Pavlových spisů – epištoly Římanům a epištoly Efezským. Epištola Římanům začíná naším hříšným stavem, padlým lidstvem, ale epištola Efezským zahajuje tím, že nás uvádí do Božího srdce. V epištole Římanům 1 spatřujeme sami sebe jako hříšníky, ale v epištole Efezským 1 vidíme něco v Božím srdci. Výraz „zalíbení“ je v této kapitole použit dvakrát (v. 5 a 9). Bůh má zalíbení a toto zalíbení je touhou jeho srdce. V minulé věčnosti byl Bůh sám. My si neumíme představit, jaké to v minulé věčnosti bylo, ale epištola Efezským říká, že před stvořením vesmíru měl Bůh v srdci touhu. Měl zalíbení. To, co chtěl, se dá vyjádřit jediným slovem „synovství“ (1,5). Touhou Božího srdce je synovství.

Když Bůh stvořil Adama, řekl, že není dobré, aby člověk byl sám (Gn 2,18). To platí i o Bohu v minulé věčnosti. Nebylo dobré, aby byl sám. Měl touhu zplodit mnoho synů. Epištola Efezským 1 nám říká, že Bůh nás předurčil k synovství. Mnozí křesťané si možná myslí, že Boží předurčení se týká spásy. Podle epištoly Efezským se však první myšlenka v Božím srdci netýkala spásy. Jeho původní myšlenkou bylo synovství. Bůh předvídal, že jeho stvoření padne. Kvůli pádu existoval i plán spasení, a tak spása byla zaopatřením pro synovství. Boží touhou je zplodit mnoho synů.

Nedávno jsem na modlitebním shromáždění v Irvingu v Texasu spatřil tři mladé muže. Z jejich tváří bylo zřejmé, že jsou to synové jednoho bratra. Všichni tři se velmi podobají svému otci; jsou jeho věrným vyjádřením.

Čím více synů otec má, tím více je vyjadřován. Epištola Římanům 8,29 říká, že jednorozený Boží Syn se stal Prvorozeným mezi mnoha bratry. Jednorozený Boží Syn v Janovi 1,18 a 3,16 se stal skrze vzkříšení (Sk 13,33) prvorozeným Synem. Prvorozený znamená, že následovali další synové. Nyní Bůh nemá jen jednoho Syna, ale mnoho. Prvorozený Boží Syn, Kristus, má milióny bratrů. Za posledních dvacet století se mnoho lidí znovuzrodilo a tak se stalo Božími syny. Všichni tito synové jsou bratry prvorozeného Božího Syna (J 20,17; He 2,10-12). Jak skvělé, nesmírné synovství!

Když jsem byl mladý muž, stýkal jsem se se skupinou svatých, kteří velmi dobře znali Bibli. Kladli důraz na Boží předurčení, ale nikdy jsem od nich neslyšel, co je cílem Božího předurčení. Po mnoha letech studia Bible jsem poznal, že jsme předurčeni k synovství. Do té doby jsem podvědomě tušil, že jsme předurčeni ke spáse. Někdo možná řekne, že jsme předurčeni pro nebe. Cílem Božího předurčení však není spása ani nebe – je to synovství (Ef 1,5).

Některé překlady Bible zde používají výraz „přijetí za syny“, ale slovo uvedené v originále znamená synovství. Neoznačuje děti osvojené nějakým otcem, ale syny narozené otci, který je přímo zplodil. Touhou Božího srdce tedy je mít velké množství synů, kteří jej vyjadřují, nejen v tomto věku, ale na věčnost.

Boží záměr – Boží plán

Na základě touhy svého srdce Bůh učinil záměr (Ef 3,11). Bůh učinil tento záměr podle svého zalíbení. Epištola Efezským 1,9 říká, že Bůh pojal zalíbení. To znamená, že podle toho, po čem toužil, Bůh učinil plán. Protože měl Bůh zalíbení, vytvořil plán. V epištole Efezským 3,11 nám Pavel znovu říká, že Bůh v Kristu pojal plán, odvěký úmysl, věčný záměr.

Boží ekonomie – Boží správní uspořádání

Ekonomie je zdomácnělé slovo z řeckého oikonomia. Je to domácí řád, správa domácnosti. V 1. epištole Timoteovi 1,4 je toto slovo použito pro uspořádání, plán, správu či vedení. Ve Starém zákoně potřeboval faraonův dům vedení či uspořádání, a Josef byl dosazen do funkce, ve které se měl o toto uspořádání starat. Jeho hlavním úkolem bylo zabezpečit přísun hodnotné potravy hladovým (Gn 41,33-41.54-57), a tento přísun byl určitým druhem rozdílení. Správa faraonova domu byla ekonomií prováděnou s cílem rozdílet lidem bohatství. V Novém zákoně používá toto slovo hlavně Pavel. Stejné slovo však používá Pán Ježíš v Lukášovi 16,2-4, když hovoří o správci a jeho správcovství. Josef byl faraonovým správcem a jeho úkolem bylo správcovství. Jeho povinností, správcovstvím, bylo rozdílet bohatou potravu z majetku faraona, aby nakrmil ty, kteří hladověli.

Boží dispenzace

V epištole Efezským nám Pavel říká, že jej Bůh určil za správce, a tak jej pověřil úkolem, povinností, která se nazývá správcovstvím (3,2). V řečtině je slovo označující správcovství stejné jako slovo pro dispenzaci. To, zda se překládá jako správcovství nebo dispenzace, závisí na kontextu. V epištole Efezským 3,2 Pavel říká, že mu Bůh dal správu Boží milosti. Totéž řecké slovo, oikonomia, pak nalézáme ve verších 1,10 a 3,9, kde se zdá vhodnějším překládat je jako dispenzace. Slovo „ekonomie“ označuje především plán, správu, řízení při rozdílení vlastního bohatství druhým.

Pavel usuzoval, že Bůh má velkou rodinu, kterou musí zaopatřovat svým bohatstvím. V epištole Efezským 3,8 říká, že jej Bůh pověřil, aby kázal, vysluhoval, šířil neboli rozdílel nevystižitelné Kristovo bohatství. Toto bohatství se nachází v Boží domácnosti. Bůh má zásobárnu nevystižitelného Kristova bohatství a ustanovil apoštoly (Petra, Jana, Jakuba a Pavla), aby jako správci toto bohatství udíleli všemu vyvolenému Božímu lidu.

Správa je totéž co rozdílení. Josef vykonával správu tím, že rozdílel potravu. Jeho povinností, jeho úřadem, jeho úkolem, bylo šířit potravu potřebným. Toto šíření bylo rozdílením.

Někteří učitelé tvrdí, že v Bibli je sedm dispenzací (období). Ve Starém zákoně je to dispenzace nevinnosti, svědomí, lidské vlády, zaslíbení a zákona. V Novém zákoně pak je to dispenzace milosti v tomto věku a dispenzace království v přicházejícím věku. V těchto sedmi dispenzacích prý Bůh zachází s lidmi sedmi různými způsoby.

Může to být správně, ale nezapomeňte, že dispenzace se týkají hospodaření Boží domácnosti. Bůh má velkou rodinu a v této domácnosti potřebuje nějakou správu, nějaký plán, nějaké řízení, aby mohl sám sebe rozdílet mezi členy své domácnosti. Hlavní myšlenkou Boha, už od minulé věčnosti, bylo zajistit, aby byl po celý čas sám rozdílen mezi svůj vyvolený a předurčený lid. Jej pak učiní svými syny tím, že do nich vloží sám sebe, aby měli božský život skrze znovuzrození.

V Pavlových čtrnácti epištolách vidíme, že Bůh měl zalíbení, podle nějž učinil plán, záměr. Stvořil člověka podle svého obrazu a v plnosti času vložil sám sebe do všech stvořených a vyvolených, aby se stali jeho syny a vyjadřovali jej. To je Boží plán a to je Boží správa pro Boží rozdílení.

V angličtině slova správa (dispensation) a rozdílení (dispensing) pocházejí z téhož slovesa. Tam, kde používám slovo správa, mám na mysli ekonomii, uspořádání nebo řízení. Když však používám slovo rozdílení, mám na mysli šíření božského bohatství mezi Boží lid. Správa označuje uspořádání, řízení, plán, ekonomii. Rozdílení označuje šíření Boha samého jako života a zaopatření života mezi jeho vyvolený lid v Kristu.

Boží rozdílení

V epištole Efezským 1,10 a 3,9 označuje slovo oikonomia vedení hospodářství, což je Boží plán pro rozdílení sebe sama mezi vyvolený Boží lid. V epištole Efezským 3,2, epištole Koloským 1,25 a 1. epištole Korintským 9,17 označuje totéž slovo Pavlovo správcovství. Slovo správcovství je použito ve smyslu rozdílení. Pavlovo správcovství bylo rozdílením nevystižitelného Kristova bohatství mezi vyvolený Boží lid. U Pavla se slovo správcovství vztahuje k Božímu rozdílení.

Slovo správce je použito v 1. Petrově epištole 4,10, kde se říká, že si máme navzájem sloužit jako dobří správci rozličné Boží milosti. Rozličnou milost bohatého Boha musí rozdílet mnoho správců. Toto rozdílení je jejich správcovstvím.

To, co dělám ve službě, je, že rozdílím Kristovo bohatství. Řeknete-li mi, že jsem dobrý učitel, budu si toho vážit, ale nebudu z toho mít radost. Nepovažujte mě za učitele! Jsem ten, kdo rozdílí! Neposkytuji pouhé vyučování o Bibli – já rozdílím. Jednou jsem se šel dát očkovat proti chřipce. Bylo tam mnoho lidí, kteří čekali, a všichni jsme museli nastavit paži. Ve své službě chci očkovat lidi, dát jim injekci Kristova bohatství! Jsem si naprosto jist, že každý, kdo se dostane k této službě, takovou injekci dostane!

Naše správcovství dnes je stejné jako Pavlovo. Pavlovo správcovství spočívalo prostě v tom, že dával lidem injekce: šířil, rozdílel, nevystižitelné Kristovo bohatství mezi vyvolený Boží lid. Toto je Boží ekonomie, Boží plán, Boží správa.

Boží vyvolení

Bůh měl zalíbení a podle tohoto zalíbení učinil plán. Potom zřídil vesmírnou správu své domácnosti pro šíření svého bohatství mezi svůj vyvolený lid. Potom nás vyvolil, nejen dříve, než jsme byli stvořeni, ale také před založením světa (Ef 1,4; 1Pt 1,1-2). Když nás vyvolil, neexistovalo ještě nic z jeho stvoření.

V nákupním středisku není snadné nakupovat, protože je tam třeba vybírat z mnoha věcí. Lidé nenakupují slepě; zvažují a pečlivě vybírají, co koupit. V minulé věčnosti, dříve než začal tvořit, vás Bůh uviděl a řekl: „Tenhle se mi líbí.“ Kdybych nebyl vyvolen, nevěřím, že bych se mohl stát křesťanem. Přestože jsem se narodil v křesťanském prostředí, stal jsem se křesťanem až v devatenácti letech. Byl jsem vychováván v křesťanském prostředí, a přesto jsem nevěřil. Jednoho dne se mě však Bůh dotkl a řekl: „Chci tě.“ Toho dne jsem byl chycen. A jak to bylo s vámi? Za scénou je věčná a všemocná ruka, která vše řídí. Naše vyvolení je něco nádherného.

Náš nebeský Otec je šťasten, když nás vidí. Jsme touhou jeho srdce, jeho zalíbením. Boží zalíbení nespočívá v měsíci, slunci, nebesích či zemi. Ve svém Slově nám jasně říká, že pouhá země a nebesa jej neuspokojují. Uspokojuje jej jeho vyvolený lid. My jsme jeho zalíbením, a jeho plán byl učiněn pro nás.

Boží předurčení

Poté co nás Bůh vyvolil, předurčil nás (Ef 1,5; Ř 8,30). Darbyho Nový překlad Bible [Darby's New Translation of the Bible] překládá slovo „předurčil“ v epištole Efezským 1,5 jako „předem označil“. Uvědomili jste si někdy, že jste byli před založením světa označeni? Boží ruce nemůžete uniknout. Já jsem se o to snažil mnohokrát, ale nikdy se mi to nepovedlo! Čím více jsem se snažil, tím silněji mě Bůh svíral. Kam před Bohem uniknete? Ať se uchýlíte kamkoliv, Bůh je tam (Ž 139,7-10). Někdy se vám už možná omrzí chodit na shromáždění církve a rozhodnete se jít někam jinam. A když tam přijdete, čeká na vás Pán Ježíš! To znamená, že jste byli označeni.

Boží stvoření

Po svém zalíbení, poté co přijal plán (rozhodnutí, správu, ekonomii), po svém vyvolení a předurčení dospěl Bůh k stvoření. Záznam o Božím stvoření člověka je velmi krátký. Jsou to jen dva verše. Genesis 1,26 jsou vlastní Boží slova a následující verš je Mojžíšův záznam. Tyto dva verše obsahují tři důležité body.

Porada Boží Trojice

Zaprvé, 26. verš ukazuje na Boží Trojici. Slovo Elohím (Bůh) je množné číslo a Bůh ve svém vlastním rozhovoru užívá slov „učiňme“, „naším“ a „naší“: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Tvary slov vztahujících se k Bohu jsou v množném čísle. Snadno si uvědomíme, že to naznačuje Boží Trojici.

Někteří učitelé uvádějí, že když Bůh řekl: „Učiňme člověka …“, bylo to v rozhovoru při poradě. Boží Trojice se radila o tom, zda stvořit člověka. Při stvoření jiných věcí podobná porada zaznamenána nebyla. Stvoření člověka tedy muselo být něčím závažným. Stvoření nebes a země nebylo tak důležité jako stvoření člověka. Člověk je ohniskem Božího záměru stvoření.

Stvoření člověka podle Božího obrazu a Boží podoby

Zadruhé, pouze člověk byl stvořen podle Božího obrazu a Boží podoby. Tygr nebyl stvořen podle Božího obrazu; ani slon nebyl stvořen podle Boží podoby. Genesis 1,26 říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“

Obraz se vztahuje k vnitřní bytosti; podoba označuje vnější vyjádření. Můžeme se opřít o epištolu Koloským 1,15, kde se o Kristu hovoří jako o „obrazu neviditelného Boha “ Jak může neviditelný Bůh mít vnější podobu? To vysvětlit neumím. Je to tajemství. Je to jako v Janovi 1,14, kde se říká, že Bůh jako Slovo se stal tělem. V Genesis 18 se však Abrahamovi ukázal jako člověk. Abraham dal přinést vodu, aby si umyl nohy, a připravit jídlo (v. 4-8). Znovu se ukázal v knize Soudců 13, tentokrát Samsonově matce. Viděla, jak tento Člověk po rozhovoru s ní a s jejím mužem vystoupil k nebi (v. 20). Zde máme nanebevstoupení ještě před Skutky 1! Jak můžeme srovnat tyto oddíly Starého zákona s Novým zákonem? To není možné.

Stejně tak je div, tajemství, že Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Druhá epištola Korintským 3,18 říká, že jsme proměňováni v jeho obraz. Epištola Římanům 12,2 říká, že jsme proměňováni obnovou své mysli. Tyto verše naznačují, že obraz je něco vnitřního, co sestává z mysli, citu a vůle. Orgán mysli, orgán lásky a orgán rozhodování tvoří vnitřní bytost. Člověk je nádherně utvořen. I po pádu je člověk podivuhodný (Ž 139,14). Jsme podivuhodné bytosti, protože nás tak Bůh stvořil.

Pro Boží vyjádření

Zatřetí, člověk byl stvořen, aby vyjadřoval Boha. Obraz i podoba jsou prostředky vyjádření. Když Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a podoby, nevložil do něj božský život. Božský život byl do stvořeného člověka vložen, až když přišel Ježíš, zemřel za nás a byl za nás vzkříšen. Každý, kdo v něj uvěří, má tedy věčný život (J 3,16). Máme-li Syna, máme tento božský život. Nemáme-li Syna, nemáme tento život (1J 5,12). Boží život vstoupil do stvořeného člověka až poté, co Kristus uskutečnil plné vykoupení.

Ze tří částí

Bůh člověka stvořil s tím úmyslem, že jednou do člověka vstoupí a že člověk bude schopen jej přijmout. Epištola Římanům 9 nám oznamuje, že člověk je nádoba, která má něco obsahovat. Tak jako hrneček je nádobou na vodu, tak byl i člověk učiněn jako nádoba, která by obsahovala Boha.

Genesis 2,7 nám říká, jak Bůh stvořil člověka. Zaprvé, stvořil tělo člověka z prachu země. Potom do chřípí tohoto těla z prachu vdechl dech života a člověk se stal živou duší. V tomto jediném verši se setkáváme s pojmy tělo, duše a dech života. Hebrejské slovo, které v Genesis 2,7 označuje dech, je v knize Přísloví 20,27 přeloženo jako „duch“. Říká se tam: „Lidský duch je světlo od Hospodina.“ To znamená, že dech života vdechnutý do Adama byl lidským duchem. Člověk byl tedy vytvořen z dvou látek: z prachu a z dechu života. Prach se stal tělem a dech života se stal duchem. Když se tyto dvě věci spojily, vznikl vedlejší produkt: duše. A tak Pavel v 1. epištole Tesalonickým 5,23 říká, že lidská bytost sestává z tří částí: z ducha, duše a těla.

Genesis 1 říká, že Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a podoby; bylo tomu tak proto, aby člověk mohl obsahovat Boha. Nádoba musí tvarem odpovídat věci, kterou má obsahovat. Má-li něco čtvercový tvar, nevyrobíte si na to kulatou krabici. A je-li něco kulaté, nevyrobíte si na to hranatý obal. Tvar obálky je přizpůsoben tvaru toho, co obsahuje. Člověk byl vyroben podle obrazu a podoby Boha.

Genesis 1 říká, že vše stvořené se množilo podle svého druhu (v. 11-12.21.24-25). Jabloň rodí podle svého druhu, a tygr také rodí podle svého druhu. Člověk byl učiněn podle Božího druhu. Naroubujeme-li dva stromy, musí být téhož druhu: jinak k naroubování nedojde. Hallelujah! Člověk je téhož druhu jako Bůh! Jelikož jsme byli stvořeni podle Božího druhu, s úmyslem, že budeme později naroubováni s Bohem, toto „naroubování“ je úspěšné a my můžeme být jedno s Bohem.

Nejdůležitější součást – lidský duch

Bůh stvořil člověka s duchem, avšak v momentě stvoření člověk neměl Boží život. Bible tedy praví, že „duch je v člověku“ (Jb 32,8). Před dvaadvaceti lety, když jsem zahájil službu v této zemi (v USA – pozn. red.), jsem neustále přednášel poselství o lidském duchu. Mnozí svatí mi říkali, že dosud o ničem takovém neslyšeli. Jak Andrew Murray, tak paní Jesse Penn-Lewisová kladli důraz na ducha. Bůh nás stvořil nejen s ústy a žaludkem, abychom mohli přijímat fyzický pokrm; stvořil nás také s duchem, abychom mohli přijímat jeho.

Součástí rozhlasového přístroje je přijímač. Bez přijímače by rozhlasový přístroj nemohl přijímat ze vzduchu žádné rozhlasové vlny. Naším přijímačem k přijímání Boha je náš duch. Pán Ježíš řekl v Janovi 4,24: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“ Náš duch může uctívat Ducha. Jelikož Bůh sám je Duch, stvořil nás s duchem s tím konkrétním cílem, abychom jej mohli uctívat. Uctívat jej znamená mimo jiné navazovat s ním spojení, rozmlouvat s ním a přijímat jej. Bůh k nám přichází tak, že vstupuje do našeho ducha.

Epištola Římanům 8,16 říká, že Duch svědčí spolu s naším duchem. To znamená, že Boží Duch, poté co jsme uvěřili v Pána Ježíše, přichází do našeho ducha. První epištola Korintským 6,17 (NS) říká: „Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch.“ Na začátku Bible učinil Bůh člověka podle svého obrazu a podoby a dal mu ducha, který by Boha přijímal, obsahoval a vyjadřoval. Při stvoření však člověk Boha, božského Ducha, do svého ducha nepřijal.

Každá lidská bytost má Boží obraz, Boží podobu a lidského ducha. Když jsme uslyšeli evangelium, zasáhlo nás v našem svědomí, které je součástí ducha (sr Ř 8,16; 9,1). Tímto zásahem byl náš duch oživen a my jsme činili pokání. Otevřeli jsme svou vnitřní bytost a činili jsme pokání, uvěřili jsme a přijali jsme Pána Ježíše; ten do nás vstoupil a my jsme byli spaseni. Mnozí kazatelé evangelia se táží: „Otevřete se a pozvete Ježíše, aby vstoupil do vašeho srdce?“ Na tom není nic špatného, ale abychom prožili Krista jako náš život, poté co jsme byli spaseni, musíme vědět, že Pán je nyní v našem duchu (2Tm 4,22).

Božím záměrem je synovství, a synovství se uskutečňuje udílením toho, co je Bůh, do nás jako náš život. Toto udílení se odehrává v našem duchu. Jan 3,6 říká: „Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch.“ Zde se opět vyskytují dva duchové. Nebyli jsme znovuzrozeni v naší mysli ani v našem těle. Nikodém myslel, že znovu se narodit znamená narodit se znovu ve fyzickém těle, ale Pán Ježíš jej opravil. Být znovu narozen znamená být znovuzrozen v našem duchu z Boha Ducha, nikoli z našich rodičů. I kdybychom se mohli navrátit do matčina lůna a mohli se stokrát znovu tělesně narodit, byli bychom stále tělesní. Musíme být narozeni ve svém duchu z božského Ducha.

Zacharjáš 12,1 říká, že v Božím stvoření existují tři věci: nebesa, země a lidský duch. Říká, že Jahve je ten, který „rozprostřel nebesa a položil základy země i vytvořil ducha člověkova v jeho nitru“. Jak velký je náš duch! Nebesa existují kvůli zemi. Bez nebes by na zemi nemohlo být nic organického. Země je pro člověka, a člověk je pro Boha. Aby byl člověk pro Boha, potřebuje přijímač. Tímto přijímačem je náš lidský duch. Chvála Pánu, že se na nás vztahuje Boží plán a že je Boží plán učiněn pro nás; že nás Bůh stvořil podle svého obrazu a podoby; že máme ducha, kterým jej můžeme přijímat; a že Bůh jako Boží Duch vstoupil do našeho ducha a učinil z nás syny pro své vyjádření! Toto je Boží plán.

 

© 2000 Living Stream Ministry
První vydání -- červen 2000

Prejdite do: 
Tagy: