BOŽÍ EVANGELIUM I.

HŘÍCH, HŘÍCHY A HŘÍŠNÍKObrázok

CHARAKTER TOHOTO SHROMÁŽDĚNÍ – UČENÍ EVANGELIA

Dnes večer zahajujeme sérii setkání nad studiem Bible. Než však začneme, rád bych řekl několik slov o tom, jaká tato setkání budou. Nevím, jestli je zde někdo, kdo je mezi námi poprvé. Některým z nově příchozích dělá potíže najít toto místo podle adresy. Mnozí si stěžují, že se jim špatně hledá naše ulice. Někteří dokonce tvrdí, že ačkoliv už vlastně seděli mezi námi, nevěděli, kudy odtud po skončení našeho setkání odejít. Nevěděli, kam zahnout, aby se dostali k autodílně, kolem níž sem přišli, a nevěděli, kudy mají jít k zastávce autobusu či tramvaje. Přestože zde byli, nebyli si jisti cestou, kterou sem přišli a nedokázali si ji zapamatovat. Tak je tomu s mnoha křesťany v jejich křesťanském životě. Zeptáte-li se jich, zda věří v Boha, odpovědí, že ano. Ale zeptáte-li se jich, jak v něj uvěřili, odpovědí, že to nevědí jistě. Způsob, jakým byli spaseni, jim není ani trochu jasný.

Tato naše setkání nejsou probuzenecká a nejsou ani evangelizační. Ano, budeme hovořit o evangeliu, ale nejedná se o evangelizaci. Tentokrát nebudeme evangelium kázat, ale učit je. Proč je třeba učit evangelium? Mnoho lidí bylo spaseno a stalo se křesťany, ale dosud nevědí, jak se křesťany stali. A dnes právě lidem povíme, jak se stali křesťany. Jinými slovy, povíme jim, že z ulice Aj-wen-i odbočili na jih a šli rovně směrem k autodílně, kterou měli před sebou, a od ní pak zahnuli do uličky Wen-te, kde nyní jsme, ušli pár kroků k oknu našeho sálu, obrátili se směrem ke vchodu do sálu, došli k nádobě na odpadky u dveří a pak vstoupili dovnitř. Tentokrát nebudeme lidi přesvědčovat, aby vstoupili, ale vysvětlíme jim, jak vstoupit.

Pokud mezi vámi sedí lidé, kteří dosud neuvěřili v Boha, budou možná zklamáni. Tentokrát ukazujeme těm, kdo již uvěřili, jak k tomu došlo. Některým bratrům a sestrám je možná evangelium naprosto jasné a už vědí, o čem bude řeč. Doufám však, že nám Bůh požehná a dá nám nové světlo. Musíte si uvědomit, že tato setkání mají za cíl studium Bible a jsou určena těm, kdo uvěřili, ale nevědí jak. Tentokrát se vás nesnažím povzbudit ani evangelizovat. Jen vám budu ukazovat směr. Jinými slovy, na těchto setkáních nebudu ničím víc než průvodcem.

HŘÍCH, HŘÍCHY A HŘÍŠNÍK

Začnu tím nejprostším základem evangelia. Doufám však, že se na každém shromáždění posuneme o kousek dál. Na tomto prvním setkání se budeme zabývat tématem, o kterém lidé většinou neradi slyší, ale jemuž se nelze vyhnout. Naším dnešním tématem je hřích, hříchy a hříšníci.

Bible věnuje otázce hříchu velkou pozornost. Jen tehdy, máme-li jasno o hříchu, můžeme pochopit spasení. Pokud chceme poznat Boží evangelium a Boží spásu, musíme nejprve vědět, co je to hřích. Musíme především pochopit, jak nás hřích zasáhl a jak jsme se stali hříšníky. Teprve tehdy pochopíme, co je to Boží spása. Ujasněme si nejprve základní pojmy. Musíme rozumět tomu, co je hřích, co jsou hříchy, a kdo je hříšník.

ROZDÍL MEZI HŘÍCHEM A HŘÍCHY

Rozdíl mezi hříchem a hříchy určíme snadno: hřích je číslo jednotné, hříchy číslo množné. Mezi hříchem a hříchy však musíme rozlišovat. Pokud nedokážete odlišit tyto dva pojmy, nemůžete mít jasno v otázce spásy. A dokonce i když je takový člověk spasen, ve své spáse patrně tápe. Co je hřích podle Bible? A co jsou hříchy? Dovolil bych si začít stručnou definicí. Hřích označuje onu sílu v nás, která nás vede k tomu, abychom páchali hříšné skutky. Slovo hříchy, naproti tomu, označuje jednotlivé, konkrétní hříšné skutky, které navenek konáme.

Co je to hřích? Nerad používám výrazy jako „prvotní hřích“, „kořen hříchu“, „zdroj hříchu“ nebo jim podobné. To jsou pojmy, které vytvořili teologové, a my se teď bez nich obejdeme. Budeme se držet jednoduchosti a podíváme se na tento problém z hlediska našich zkušeností. Víme, že je v nás něco, co nás mimovolně vede a nutí projevovat jisté spontánní choutky; žene nás to k žádosti a vášni. Podle Bible je toto „něco“ hřích (Ř 7,8.16-17). Vedle tohoto hříchu uvnitř nás, který nás nutí a manipuluje, existují i jednotlivé hříšné skutky, hříchy, jež pácháme navenek. V Bibli jsou hříchy spojovány s naším jednáním, zatímco hřích je spojován s naším přirozeným životem. Hříchy jsou to, co pácháme rukama, nohama, srdcem a dokonce i celým tělem. O tom se zmiňuje Pavel, když hovoří o životě podle těla (Ř 8,13). Ale co je to hřích? Hřích je zákon, kterému podléhají naše údy (Ř 7,23). Uvnitř nás je něco, co nás nutí hřešit, páchat zlo, a to „něco“ je hřích.

Chceme-li jasně rozlišovat mezi hříchem a hříchy, musíme se zamyslet nad jednou pasáží Písma. Je to prvních osm kapitol listu Římanům. Těchto osm kapitol nám objasňuje plný význam hříchu. V těchto osmi kapitolách nalézáme jeden význačný rys: Od 1. kapitoly až po 5,11 se hovoří pouze o hříších; ani jednou nepadne slovo hřích. Ale od 5,12 až do konce 8. kapitoly nalezneme jen hřích, nikoliv hříchy. Od 1. kapitoly až do konce 5,11 nám list Římanům dokazuje, že v Božích očích člověk páchá hříchy. Od verše 5,12 dále nám list Římanům ukazuje, kým je člověk v Božích očích: je hříšníkem. Hřích se týká života, který máme. Před veršem 5,12 není žádná zmínka o oživování mrtvých, neboť se tam nejedná o to, že člověk potřebuje být oživen, ale o to, že je třeba, aby mu byly odpuštěny jednotlivé hříchy, které spáchal. Od verše 5,12 začíná druhá část. Zde pozorujeme, že to mocné a silné v nás, co vládne našimi údy jako zákon, je hřích, který nás nutí a svádí konat hříšné skutky, to jest hříchy. A proto je třeba, abychom byli osvobozeni.

Hříchy souvisí s naším jednáním. Proto nám Bible ukazuje, že potřebujeme odpuštění hříchů (Mt 26,28; Sk 2,38; 10,43). Hřích je však to, co nás svádí a nutí páchat hříšné skutky. Bible nám proto ukazuje, že musíme být osvobozeni od hříchu (Ř 6,18.22). Jednou jsem byl u toho, když jeden misionář mluvil o „odpuštění hříchu“. Hned jsem vstal, chytil jsem ho za ruku a zeptal jsem se: „Kde v Bibli se píše o odpuštění hříchu?“ Tvrdil, že takových případů je v Bibli mnoho. Když jsem ho požádal, aby mi některý z nich našel, řekl mi: „Jak to myslíte? Což si nedokážete najít ani jedno takové místo?“ Řekl jsem mu, že slova odpuštění hříchu nenajde nikde v celé Bibli, ale že Bible vždy hovoří o „odpuštění hříchů“. Odpouštějí se hříchy, nikoliv hřích. Nevěřil mi, a tak se na to hned podíval do Bible. Nakonec řekl: „Pane Nee, je to opravdu divné. Pokaždé, když je v Bibli tahle formulace, je použito množného čísla.“ Doufám, že nyní chápete, že se odpouštějí hříchy, nikoliv hřích.

Hříchy jsou vně nás. Proto je zapotřebí jejich odpuštění. Ale v našem nitru je něco jiného, něco silného a mocného, co nás nutí páchat hříchy. Není třeba, aby nám to bylo odpuštěno; je třeba, abychom od toho byli osvobozeni. Jakmile už nebudeme pod mocí hříchu a nebudeme s ním mít nic společného, rozhostí se v nás mír. Řešení hříchů spočívá v odpuštění. Řešení hříchu však spočívá v tom, že už nejsme pod jeho mocí a nemáme s ním nic společného. Hříchy jsou věcí našich činů a jsou páchány jednotlivě. Proto je třeba, aby byly odpuštěny. Ale hřích je uvnitř nás a my od něj musíme být osvobozeni.

Proto Bible nikde nehovoří o „odpuštění hříchu“, ale jen o „odpuštění hříchů“. Bible nehovoří ani o „osvobození od hříchů“. Mohu vás ujistit, že nic takového v Bibli nenajdete. V Bibli se naopak píše, že jsme „osvobozeni od hříchu“, nikoliv od hříchů. Jediné, čemu musíme uniknout a od čeho musíme být osvobozeni, je to, co nás svádí a nutí páchat hříchy. Tento rozdíl je v Bibli jasně patrný.

Oba pojmy bych porovnal následovně:

Hřích podle Písma souvisí s tělem, zatímco hříchy s naším jednáním.

Hřích je naší podstatou; je to princip života, který žijeme. Hříchy jsou skutky, kterých se dopouštíme; jsou to činy, které v životě konáme.

Hřích je zákon v našich údech. Hříchy jsou přestupky, které pácháme; jsou to činnosti a konkrétní činy.

Hřích je spojen s naší bytostí; hříchy jsou spojeny s naší činností.

Hřích je to, co jsme; hříchy jsou to, co děláme.

Hřích patří do oblasti našeho života; hříchy do oblasti svědomí.

Hřích je spojen se silou života, který máme; hříchy jsou spojeny se silou svědomí. Člověku v jeho přirozeném životě vládne hřích, ve svědomí jej však odsuzují hříchy spáchané navenek.

Hřích hodnotíme jako celek; hříchy posuzujeme případ od případu.

Hřích je uvnitř člověka; hříchy jsou před Bohem.

Hřích vyžaduje, aby naše bytost byla osvobozena; hříchy vyžadují, aby naší bytosti bylo odpuštěno.

Hřích je spojen s posvěcením; hříchy jsou spojeny s ospravedlněním.

Nad hříchem se dá vítězit; od hříchů můžeme mít pokoj v srdci.

Hřích je lidská přirozenost; hříchy jsou lidské způsoby.

Obrazně řečeno hřích je jako strom a hříchy jako jeho plody.

Objasněme si to na jednoduchém příkladu. Když kážeme evangelium, často přirovnáváme hříšníka k dlužníkovi. Všichni víme, že být dlužníkem není nic příjemného. Mějme však na paměti, že jedna věc je mít dluhy, a něco jiného je mít sklon k zadlužování. Člověk, který si vypůjčuje znovu a znovu, se nijak netrápí tím, že užívá peníze jiných. Bible říká, že křesťané nemají být nikomu nic dlužni (Ř 13,8); neměli by si tedy vypůjčovat. Člověk, který má sklon si vypůjčovat, si může dnes od někoho vypůjčit dvě stě či tři sta dolarů, a zítra další dva či tři tisíce od někoho jiného. A přestože pak nebude dluh schopen vrátit a peníze za něj budou muset uhradit jeho příbuzní a známí, začne za pár dní uvažovat, že by si vypůjčil znovu. Z toho plyne, že vypůjčit si je jedna věc, ale mít sklon k vypůjčování je věc jiná. Hříchy, jež popisuje Bible, jsou jako viditelné dluhy, zatímco hřích je jako vnitřní návyk či sklon – je to jako sklon mysli snadno si vypůjčovat. Člověk s takovouto myslí si nepřestane vypůjčovat jen proto, že za něj někdo jiný dluhy zaplatil. Naopak, když za něj teď hradí dluhy jiní, bude si možná vypůjčovat ještě víc.

Proto se Bůh zabývá nejen rejstříkem hříchů, ale také hříšným sklonem člověka. Vidíme tedy, že je důležité zabývat se hříchy, ale stejně důležité je zabývat se hříchem. Teprve tehdy, až pochopíme oba tyto aspekty, můžeme úplně pochopit svou spásu.

KDO JE TO HŘÍŠNÍK?

Musíme si položit otázku: Kdo je to hříšník? Vím, že někteří z přítomných bratří a sester jsou věřícími už více než dvacet let. Někteří pracují pro Pána přes patnáct let. Dá se říci, že má otázka se týká úplných základů znalosti Bible. Kdo je to hříšník? Myslím, že mnozí by odpověděli, že hříšník je člověk, který hřeší. Podíváte-li se do Websterova slovníku, dostanete bohužel také odpověď, že hříšník je ten, kdo hřeší. Jakmile si však přečtete Bibli, budete muset tuto definici odmítnout, protože to není tak, že se člověk stává hříšníkem, protože hřeší, ale hřeší, protože je hříšník. Co to znamená? Mnozí z nás četli list Římanům. Od mnoha lidí jsem slyšel, že Pavel, když dokazoval, že každý na světě je hříšník, řekl ve 3. kapitole, že všichni zhřešili a postrádají Boží slávu (v. 23). Bůh hledá spravedlivé, a žádné nenachází; hledá rozumné a takové, kteří by hledali Boha, a žádné nenachází; všichni lžou a odchýlili se (v. 10-13). Zdá se tedy, že Pavel tvrdí, že všichni na světě jsou hříšníci. Ale buďme opatrní, abychom se ve svém úsudku neunáhlili. Zmiňuje se vůbec list Římanům 3 o hříšníkovi? Poděkuji každému z vás, kdo dokáže ve 3. kapitole najít slovo hříšník. Kde je v této kapitole nějaká zmínka o hříšníkovi? Povšimněte si prosím, že o hříšníkovi se zde vůbec nemluví. Někdo prohlašuje, že hovoří-li 3. kapitola o tom, že člověk hřeší, dokazuje to, že člověk je hříšník. Ale 3. kapitola se o hříšníkovi nezmiňuje. O hříšníkovi hovoří teprve 5. kapitola. Musíme tedy rozlišovat: 3. kapitola pojednává o hříších, zatímco 5. kapitola o hříšníkovi. Kapitola 3 nám říká jen to, že jsme všichni zhřešili. Teprve 5. kapitola říká, kdo jsou to hříšníci.

Každý, kdo se zrodil z Adama, je hříšník. Tak to říká list Římanům 5,19. Když si otevřete Nový překlad J. N. Darbyho, naleznete formulaci byli učiněni hříšníky. My všichni jsme hříšníci svou podstatou. Když píšete svůj životopis, musíte v něm uvést dvě věci. Jednou je místo narození, druhou vaše povolání. Podle Boha jsme rodem hříšníci a povoláním ti, kdo hřeší. A protože jsme hříšníci už svým rodem, jsme hříšníky vždy, ať už hřešíme nebo ne.

Jednou jsem vedl biblický seminář pro bratry v Kantonu. Řekl jsem jim tehdy, že na světě jsou dva druhy hříšníků: hříšníci, kteří hřeší, a hříšníci mravní. Ale ať už jsme hříšníci hřešící či mravní, jsme stejně hříšníci. Bůh říká, že všichni, kdo se narodili z Adama, jsou hříšníci. Nezáleží na tom, co jste zač; jste-li narozeni z Adama, jste hříšníci. Hřešíte-li, jste hřešící hříšníci. Pokud jste nezhřešili, či, abych byl přesný, hřešíte méně, jste hříšníci mravní, nebo hříšníci, kteří hřeší málo. Jste-li ušlechtilí, pak jste ušlechtilí hříšníci. Pokud se považujete za svaté, pak jste svatí hříšníci. V každém případě jste stále hříšníci. Největším omylem je považovat člověka za hříšníka, protože hřešil, a pokud nehřešil, za hříšníka jej nepovažovat. Ale tak to není. Ať už hřešíte nebo ne, jednou jste lidé, a tudíž hříšníci. Jelikož jste se narodili z Adama, jste hříšníci. Člověk se nestává hříšníkem, protože hřeší; člověk hřeší, protože je hříšník.

A proto, přátelé, pamatujte na Boží slovo. My jsme hříšníci, my se jimi nestáváme. Hříšníky se nemusíme stávat. Jednou jsem mluvil s jedním bratrem. Měl před sebou termosku a řekl: „Tady je termoska. Co se stane, když se bude modlit ,Chci být termoskou‘?“ Já jsem mu odpověděl: „Vždyť už jí je. Nemusí se jí stávat.“ Podobně je tomu i s námi – jsme-li něčím, nemusíme se tím stávat.

Ačkoliv jsou nám odpuštěny naše hříchy, zůstáváme hříšníky. Můžeme se tak nazývat hříšníky, jimž bylo odpuštěno. Ale mnozí se domnívají, že už hříšníky nejsou. Myslí si, že neznáme dobře evangelium, když hovoříme o tom, že jsme hříšníci. Ale to přece není pravda. Pavel neřekl, že mu nebyly odpuštěny hříchy. Řekl však, že je hříšník (1Tm 1,15). Vidíte ten rozdíl? Kdybyste se Pavla zeptali, zda mu byly odpuštěny hříchy, nemohl by být tak pokorný, aby řekl, že ne. Mohl by však pokorně říci, že je hříšník. Nemohl by zapřít Boží dílo ve svém nitru. Nemohl by však zároveň ani popřít své postavení v Adamovi. Ačkoliv jsme přijali novou milost v Kristu, Bůh ještě úplně neodstranil problém hříchu; jsme stále hříšníci. Problém hříchu nebude úplně vyřešen, dokud se neobjeví nové nebe a nová země. To však neznamená, že jsme nedostali úplné spasení. Prosím, abyste mi správně rozuměli. Za několik dní se k tomuto bodu ještě dostaneme.

Jednu věc musíme vědět zcela jasně a přesně: Každý člověk na světě je hříšník. Ať jste hřešili nebo ne, jste-li lidé, jste také hříšníci. Někdo naslouchá evangeliu a celou dobu při tom uvažuje, jak mnoho či jak málo hříchů spáchal. Ale před Bohem je důležité jen jedno: Jsi v Kristu nebo v Adamovi? Všichni, kdo jsou v Adamovi, jsou hříšníci, a pokud je člověk hříšník, není co dodat.

Proč tedy ale Pavel musí v listu Římanům 1-3 mluvit o všech těch hříších, které člověk páchá? Tyto kapitoly nám ukazují, že hříšníci hřeší. První tři kapitoly listu Římanům dokazují, že hříšník se pozná podle hříchů, které páchá. Ale list Římanům 5 nám říká, co je hříšník vlastně za člověka. Jednou jsem pobýval v Ťienu v Ťiang-si a jednoho večera jsem se tam seznámil s bratrem, který byl strážníkem. Nevěřil mi, že jsem kazatel a že pracuji pro Pána. A tím nastal problém. Jsem Boží pracovník a Kristův služebník, ale on tomu nevěřil. Musel jsem mu to tedy dokázat. Poskytl jsem mu mnoho důkazů. Nakonec mi uvěřil. Právě tak již jsme hříšníci. Nebylo nám to však ještě prokázáno. První tři kapitoly listu Římanům demonstrují, že jsme hříšníci. Podávají nám o tom očividný důkaz. Tyto tři kapitoly nám ukazují, že jsme tím či oním způsobem zhřešili a dokazují nám tak, že jsme hříšníci. Kapitola 5 tvrdí, že jsme hříšníci, ale první tři kapitoly to dokazují.

Řeknu vám ještě jeden příběh. Ve Fu-ťienu byli lupiči a únosci, kteří předtím byli formálně křesťany. Ačkoliv to byli lupiči a únosci, zůstala jim alespoň trocha svědomí a tak, když zjistili, že unesli pastora či kazatele, propustili jej, aniž požadovali výkupné. Během času, když byl někdo unesen, prohlásil o sobě, že je pastor nebo kazatel té a té církve. Co mohli lupiči dělat? Ale po nějakém čase si poradili. Pokaždé, když se někdo prohlásil za pastora, požádali jej lupiči, aby jim odříkal desatero, modlitbu Páně a blahoslavenství. Ti, kdo to dokázali, byli jistě pastory, a tak byli propuštěni. Tenhle příběh jsem slyšel teprve nedávno a velmi mě zaujal. Jestliže jsi byl pastor, musel jsi to prokázat. Ti lupiči po unesených žádali, aby jim dokázali, že jsou skutečně pastory. A stejným způsobem chce Bůh dokázat nám, že jsme hříšníci. Kdyby nám to nedokázal, mohli bychom zapomenout na své pravé já. Proto list Římanům 1-3 vypočítává všechny ty hříchy. Vypočítává je, aby nám dokázal, že jsme hříšníci. Množství fakt, která jsou tam uvedena, dokazuje, že jsme hříšníci.

Proto by si nikdo neměl myslet, že hříšníky z nás činí množství spáchaných hříchů. Hříšníky už dávno jsme. Hříšníky se nestáváme až poté, co jsme spáchali hříchy. Tento základ musí být naprosto jasný. Můžete jít klidně na ulici, chytit tam kohokoliv za ruku a říci mu, že je hříšník. Pokud vám odpoví, že nemůže být hříšník, protože nikoho nezavraždil ani nikomu nepodpálil dům, můžete mu klidně říci, že je hříšník, který nikoho nezavraždil ani nikomu nepodpálil dům. Pokud vám řekne, že nikdy neloupí ani nesmilní, řekněte mu, že je hříšník, který nikdy neloupí ani nesmilní. Ať potkáte koho chcete, můžete jej označit za hříšníka.

Z celého Nového zákona pouze list Římanům 5,19 hovoří o tom, kdo je to hříšník. Všechna ostatní místa hovoří o tom, co hříšník dělá. Pouze tato jediná pasáž nám říká, kdo je to hříšník. Hříšník může dělat milión věcí, ale ty jej nedělají hříšníkem. Jakmile je někdo narozen z Adama, je hříšník.

NEJVĚTŠÍ HŘÍCH

Probrali jsme si otázku hříchu, hříchů a hříšníka. Jsme rodem hříšníci a tomu odpovídá náš způsob života. Jelikož jsme hříšníci, naše jednání odpovídá našemu označení hříšník. V našem světě existuje mnoho „šlechetných“ lidí, kteří zakrývají své hříchy a nepřipustí, že jsou hříšníci. To však neznamená, že hříšníky nejsou. Znamená to jen, že se přestrojili za bezhříšné. Jsme rodem hříšníci a naším povoláním a životním údělem je páchat hříchy. Dovolte, abych zopakoval, že jsme se nestali hříšníky proto, že jsme zhřešili; naopak, hřešíme, protože jsme hříšníci. Fakt, že jsme hříšníci, nás nutí páchat hříchy. Ti, kdo mohou hřešit, tím dokazují, že jsou hříšníci.

Dnes večer je zde s námi několik přátel ze Západu. Možná že všichni ovládají šanghajský dialekt. Obyvatelé Šanghaje samozřejmě šanghajským dialektem mluví. Ale nemůžeme říci, že každý, kdo hovoří šanghajským dialektem, je ze Šanghaje. Mnoho lidí si dalo tu práci a šanghajský dialekt se naučilo, ale nejsou ze Šanghaje. Možná že existují i lidé ze Šanghaje, kteří nehovoří šanghajským dialektem. Nemůžeme však říci, že když nehovoří šanghajským dialektem, nejsou ze Šanghaje. Jsou stále ze Šanghaje, pouze neovládají šanghajský dialekt. Nicméně je jen málo lidí ze Šanghaje, kteří šanghajským dialektem nehovoří. Obecně vzato všichni lidé ze Šanghaje hovoří šanghajským dialektem. Pro tyto lidi je přirozené hovořit šanghajským dialektem. A stejně tak je naprosto nevyhnutelné, že ti, kdo mají život hříšníků, také jako hříšníci jednají.

Pokud jde o hříchy, jichž se hříšníci dopouštějí, raději je nebudu podrobně vyjmenovávat, jak to mnozí dělají. Chtěl bych jen podat stručný důkaz o lidském hříchu. V Novém i ve Starém zákoně je několik hříchů, které jsou zvláště výrazné. Jeden hřích ve Starém zákoně je zvláště nápadný, a to nemilovat Boha. V Novém zákoně existuje také jeden zvlášť výrazný hřích, a to odmítnout víru v Pána. Když Bible říká, že člověk je odsouzen a že se stal v Božích očích hříšníkem, neznamená to, že spáchal celou řadu hříchů, které vzbuzují Boží hněv, jako například vražda, žhářství, smilstvo, pýcha, hýření, prostituce, hazard či jiné ohavné, ale skryté hříchy. Na tohle Bible důraz neklade. To, co Bible považuje za závažné, je problém, který vyvstal mezi člověkem a Bohem. Hlavním požadavkem zákona je, aby člověk miloval Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly (Mt 22,36-37; Mk 12,30). Nezáleží tedy na tom, zda někdo kradl, vraždil či zda založil požár. Nezáleží na osobní žádostivosti, na myšlenkách ani na slovech. Podstatný je naopak problém vztahu člověka k Bohu.

Na seznamu hříchů stojí jeden v čele ostatních. Tento hřích vyvolává všechny ostatní hříchy. Skrze tento hřích přicházejí všechny ostatní. Bible říká, že hřích vešel do světa skrze jednoho člověka (Ř 5,12). Chci se vás zeptat, jaký hřích ten člověk spáchal? Bylo to smilstvo, krádež, vražda, žhářství? Nic takového v Edenu neexistovalo. Všechny ty zlé, ohavné a děsivé věci, které se dějí v dnešním světě, mají svůj původ v jediné události, která se přihodila Adamovi. Ale co Adam udělal? Adam nevraždil, nedopustil se smilstva, nespáchal žádný z těch podlých a ohavných činů dnešního světa. Hřích, který Adam spáchal, byl prostý a naivní. Adam si myslel, že mu Bůh nechce dopřát jednu věc. Měl za to, že kdyby snědl ovoce z onoho stromu, byl by jako Bůh. Hřích, který Adam spáchal, spočíval vlastně v tom, že mezi ním a Bohem vyvstal problém. Bůh očekával, že Adam zaujme postavení, které mu náleží. Adam však nevěřil, že to, co mu Bůh poskytl, je pro něj blahodárné. Začal pochybovat o Boží lásce. Vznikla nejistota ohledně Boží lásky.

V tom, co se stalo, Adam nespáchal mnoho hříchů. Nehrál o peníze, nekochal se na ulici špatnostmi, ani nečetl škodlivé knihy. Adamovým hříchem byl problém, který vznikl mezi ním a Bohem. Po něm následovalo mnoho dalších hříchů. Jakmile Adam takto zhřešil, následovaly všechny možné hříchy. Existují různé druhy hříchů a dochází k nim postupně. První hřích však nebyl z hříchů, na které bychom byli pomyslili. První hřích byl mimořádným hříchem ve Starém zákoně, hříchem nelásky k Bohu. Poté co vyvstal problém mezi člověkem a Bohem, začalo docházet i k problémům mezi lidmi. Ještě v Edenu vznikl problém v člověku. Potom, mimo zahradu Eden, zavraždil starší bratr mladšího a pak následovaly všechny možné hříchy. Vidíme tedy, že hříchy nevznikly tak závažným a odpudivým způsobem, jak bychom si možná mysleli. Bible nám ukazuje, že hříchy začaly čímsi velmi prostým. Ovšem ve skutečnosti byl první hřích tím nejzávažnějším hříchem – byl to problém mezi člověkem a Bohem.

Když nahlédneme do Nového zákona, zjistíme, že Pán Ježíš mnohokrát říká, že ten, kdo věří, má věčný život (J 3,15-16.36; 5,24; 6,40.47; 11,25). Existuje možná padesát či více míst, kde Pán prohlašuje, že kdo věří, má věčný život. Kdo tedy bude zatracen? Půjdou do pekla vrazi? Budou zatraceni smilníci? Zahynou ti, kdo mají neřestné myšlenky a chovají se nesprávně? Nemusí tomu tak být. Evangelium podle Jana nám znovu a znovu říká, že odsouzeni jsou ti, kdo nevěří (J 3,16.18). Boží hněv zůstává na těch, kteří nevěří (J 3,36). Pán Ježíš řekl, že Duch Svatý přijde, aby přinesl světu důkaz o hříchu, o spravedlnosti a o soudu (J 16,8). Proč o hříchu? Protože jste byli nedávno v kině? Nebo protože jste si před časem zahráli o peníze? Protože jste někoho zavraždili či spáchali žhářství? Ne. „O hříchu, že nevěří ve mne“ (J 16,9).

Naším největším problémem je to, že za hřích považujeme neřesti, ale nevěnujeme dost pozornosti Pánovu slovu, abychom zjistili, co za hřích považuje Bůh. Pán řekl, že ten, kdo nevěří, je odsouzen. Člověk páchá všechny možné hříchy proto, že nemá správný vztah s Pánem Ježíšem. Ve Starém zákoně se člověk dopouštěl všech možných hříchů, jestliže ztratil náležitý vztah k Bohu. V Novém zákoně páchá člověk nejrůznější hříchy, když ztratí náležitý vztah k Pánu Ježíši. V tom je zdroj veškerých problémů. Jak tu dnes sedíte, možná vás napadlo, že jste sice hříšníci, jak jsem vám dokázal, ale že jste vlastně příliš mnoho hříchů nespáchali. Nikdo na světě však nemůže říci, že nespáchal hřích nelásky k Bohu. Rovněž není na světě člověk, který by mohl tvrdit, že nespáchal hřích nevíry v Pána. Proto nemůže nikdo tvrdit, že není hříšník.

Vzpomínáte si na Lukáše 15? Je to o marnotratném synu a jeho otci. Marnotratný syn otce opustil a promarnil svůj majetek. Ale kdy se marnotratný syn stal marnotratným synem? Byl jím ve chvíli, kdy měl v kapse spoustu peněz a žil si rozmařile v daleké zemi? Nebo se jím stal, až když utratil vše co měl, pásl vepře a hladověl? Ve skutečnosti byl marnotratníkem již v den, kdy opustil otcův dům. Byl marnotratníkem ještě dřív, než utratil první měďák. Nestal se jím až poté, co utratil vše, co měl, až tehdy, když pásl vepře, jedl slupky a měl roztrhané šaty a prázdný žaludek. Marnotratníkem se stal již v den, kdy opustil otcův dům. Na něco se vás zeptám. Dejme tomu, že by marnotratný syn v daleké zemi neutratil žádné peníze a že by naopak spoustu peněz vydělal, že by začal podnikat, vydělal velké jmění a bohatstvím předčil svého otce. Byl by stále marnotratníkem? Ano, byl. V očích otce by stále byl marnotratníkem.

Dnes je vžitá jedna velmi mylná představa, kterou musíme ze své mysli vykořenit. Myslíme si, že když člověk přestane konat dobro, stává se hříšníkem. To je naprosto mylné. Člověk je hříšníkem, pokud se vzdálí od Boha. I kdyby byl desetkrát morálnější než ostatní, pokud se odchýlí od Boha, je hříšníkem. Mějte tedy na paměti, že jako křesťané můžeme vykonávat všechny náboženské úkony, které vykonávat máme; můžeme plnit všechny povinnosti, které plnit máme; můžeme se modlit jako obvykle a číst Bibli a navštěvovat církevní shromáždění jako vždy; můžeme dělat vše jako obvykle a možná ještě více. Pokud však mezi námi a Bohem vyvstane problém, zhřešili jsme. Když pomine první láska, vyvstane problém. Kdo je marnotratník? Není to jen ten, kdo prohýřil otcovo jmění, ale už ten, kdo opustil otcův dům. V okamžiku, kdy člověk opustí otcův dům, stává se marnotratníkem. I když pak vydělá velké jmění, stále je marnotratník. Samozřejmě nenajdeme marnotratného člověka, který by ve světě zbohatl. Marnotratný člověk nikdy nezbohatne – vždy jen všechny peníze promrhá. Bůh dopustí, aby člověk rozházel všechno „jmění“ a poznal tak, že není dobré odchýlit se od Boha a že je vlastně hříšník.

Nyní již víme, odkud se vzala naše hříšnost a jak jsme se stali hříšníky. Hříšníky se stáváme, když rozvíjíme vztah s hříchem, a hříchů se dopouštíme, když rozvíjíme vztah s hříchy. Mezi těmito dvěma větami je rozdíl. Protože jsem se narodil z Adama a jsem pod nadvládou hříchu, stal se hřích mým životním principem i principem mého jednání, a já jsem se stal hříšníkem. Stejně tak množství jednotlivých hříchů spáchaných navenek ze mě učinilo toho, kdo hřeší. Páchání hříchů souvisí s hříchy, a být hříšníkem souvisí s hříchem….

 

© 1999 Living Stream Ministry
První vydání -- březen 1999

Prejdite do: 
Tagy: