CHARAKTER PÁNOVA PRACOVNÍKA

Dobrý posluchačObrázok

Osobní život Pánova pracovníka těsně souvisí s jeho dílem. Zvažujeme-li tedy schopnosti nutné pro práci pro Boha, musíme se zamyslet nad povahou, návyky a chováním pracovníka. To se týká formování povahy a vytváření návyků. Člověk musí získat nejen určité duchovní zkušenosti, ale musí v něm být zakotven také určitý typ povahy. Tu v něm musí upevnit Pán. Je třeba budovat, pěstovat a rozvíjet mnoho věcí, které se mají proměnit v návyky pracovníka. Tyto věci souvisí spíše s naším vnějším než vnitřním člověkem. S tím, jak tyto věci budou formovat našeho vnějšího člověka do správného tvaru, se budeme stávat vhodnými pro Pánovo použití. K tomu je zapotřebí Boží milosti a Božího slitování; charakter se nedá vybudovat za jeden den. Dá-li však Pán člověku dost světla a bude-li k němu promlouvat dostatečně často, přirozené a nežádoucí prvky pracovníka shoří. Pán jim nedovolí, aby přetrvávaly nebo rostly. Bůh v něm ve svém milosrdenství znovu vybuduje nový charakter skrze vzkříšení. Promluvme si nyní o některých věcech, které si uvědomili a přijali všichni vyzrálí Pánovi služebníci. Bude-li u někoho některá z nich scházet, jeho služba se zhroutí.

První věcí, o které chceme promluvit, je schopnost naslouchat druhým. Pánův pracovník si v každodenním životě musí vypěstovat zvyk naslouchat druhým. Nasloucháním zde nemyslím poslušnost. Mám na mysli to, že by měl být schopen slyšet, co ostatní říkají, a tomu, co slyšel, porozumět. Zformování tohoto rysu v osobním životě pracovníka je velmi potřebné. Žádný Pánův pracovník nic nedokáže, když umí k druhým jen promlouvat, ale nedokáže jim naslouchat. Pracovník je Bohu sotva užitečný, umí-li k lidem jen mluvit, umí-li být pouze nepřetržitým ohňostrojem slov. Žádný Pánův pracovník nesmí bez ustání hovořit. Umí-li pouze mluvit, ale nikoliv naslouchat a rozpoznat problémy lidí na základě rozhovoru, je jeho užitečnost velmi omezená. Jestliže Pánova služebníka požádá nějaký křesťan o pomoc, pracovník musí bratru naslouchat a sledovat tři oblasti jeho projevu: slova, která vyřkl, slova, která zamlčel, a slova, která leží v hloubi bratrova ducha.

Zaprvé, musíte dobře rozumět, co bratr skutečně říká. To znamená, že musíte být tiší před Pánem. Musíte mít jasnou mysl a klidného ducha. Vaše vnitřní bytost musí být před Pánem jako nepopsaný list papíru. Nesmíte mít žádné předsudky, nesmíte být předpojatí či jednostranní. Nesmíte si v mysli předem vytvořit rozhodnutí ani cokoliv odsuzovat. Musíte před Pánem zůstat naprosto klidní. Musíte se naučit naslouchat, když vám někdo chce vyprávět nějaký příběh. Budete-li tiše naslouchat, budete vědět, co chce říci.

Naslouchat není snadné. Nakolik rozumíte, když vám chce nějaký bratr vyložit svůj problém? Stává se, že když někdo vypráví o svém problému, na každého z posluchačů to učiní jiný dojem. Vy můžete mít jeden dojem, zatímco jiný posluchač může mít zase jiný dojem. Vzniká mnoho dojmů. Bylo by katastrofální, kdyby lidé měli tak rozmanité dojmy i ve věcech pravdy. Naslouchat druhým je základní věc, kterou je třeba se naučit, a jedním ze základních požadavků na pracovníka je, aby byl schopen porozumět tomu, co mu lidé říkají. Lidé za vámi přicházejí s břemenem, které vláčejí na zádech. Chtějí své problémy složit k vašim nohám a očekávají od vás pomoc. Co by se stalo, kdybyste neporozuměli, co říkají, nebo byste vůbec nepostřehli, o jaký problém se jedná, a dali jim odpověď vycházející z toho, na co už dva dny myslíte? Někdo o něčem přemýšlí několik dní. Když za ním přijde nemocný bratr, musí si vyslechnout, o čem dotyčný pracovník přemýšlí, protože ten má svého tématu plnou hlavu. Když za ním přijde zdravý bratr, pracovník na něj vyrukuje s týmiž myšlenkami. Ať za ním přijde bratr, který se trápí, nebo bratr, který má radost, řekne jim totéž. Nedovede se tiše posadit a naslouchat, co druzí chtějí říci. Neumí-li Pánův pracovník naslouchat tomu, co druzí říkají, jak si může myslet, že někomu pomůže? Když druzí hovoří, musíme jim pozorně naslouchat. Musíme porozumět tomu, o čem hovoří. Pracovník to má těžší než lékař, který chce určit diagnózu pacienta. Lékař má alespoň laboratoř, kde může provést zkoušky, které mu pomáhají určit, o jakou nemoc se jedná, zatímco my musíme určit diagnózu bez jakékoliv podobné pomůcky. Dejme tomu, že přijde nějaký bratr a půl hodiny s námi hovoří. Vypráví nám o všech svých problémech. My netušíme, jakým způsobem žije, z jaké rodiny pochází, ani jaký je jeho stav před Pánem. Deset minut, dvacet minut nebo dokonce půlhodiny je dlouhá doba. Jak si můžeme myslet, že poskytneme patřičnou pomoc, neumíme-li naslouchat? Každý Pánův pracovník si musí vypěstovat správný návyk: musíme umět se posadit, vyslechnout druhé a porozumět, co říkají. To je velmi důležité, a nácviku této věci musíme věnovat velkou pozornost. Musíme se naučit rozumět tomu, co druzí říkají, jakmile otevřou ústa. Musí nám být naprosto jasný jejich stav a musíme jasně diagnostikovat jejich případ. Musíme jasně a s jistotou rozlišovat. Jen tehdy poznáme, zda jsme schopni vyhovět potřebám druhých. Někdy víme, že náš bratr je ve stavu, který nedokážeme zvládnout. V takovém případě bychom mu měli čestně říci, že u nás pomoc nenajde. Měli bychom však vědět, kde stojí on a kde stojíme my, hned v okamžiku, kdy promluví. Toto je první věc, kterou musíme učinit: musíme slyšet a rozumět, co druzí říkají.

Zadruhé, musíme zachytit a pochopit, co druzí neříkají. Musíme před Pánem rozpoznat, čemu se ve své řeči vyhnuli. Musíme vědět, co ten druhý neřekl, tedy to, co by měl říci, ale co zamlčel. Je samozřejmě těžší proniknout do nevyřčeného než do vyřčeného. Vedle vyřčených slov musíme ještě naslouchat druhým, nevyřčeným. Při rozhovorech s pracovníky lidé o svých záležitostech nezřídka vypoví jen část příběhu, a druhou zamlčí. Zde se prověřuje způsobilost pracovníka. Neschopný pracovník nedokáže rozpoznat, co není řečeno. Může si dokonce vykonstruovat myšlenky, které v srdci mluvčího nikdy nebyly. Tento problém vzniká v jeho vlastní mysli, nikoliv v mysli mluvčího. Může mít v mysli nějaké již dříve existující představy, a může si je promítat do druhých, ačkoliv o ničem takovém nehovořili ani ze svého srdce, ani svými ústy. Musíme mít od Pána jasné rozlišení, abychom věděli co bylo řečeno, a co ne. Člověk často říká věci, které s tématem hovoru nesouvisí, a vynechává věci, které jsou pro téma hovoru důležité. Jak lze poznat, zda nebylo vynecháno něco zásadního? To poznáme pouze tehdy, jestliže nás Pán dostatečně opracoval. Když za námi přijde bratr a něco nám řekne, musí nám být jasné nejen to, co říká, ale i to, co neříká. Když něco nevysloví, musíme zhruba vědět, o co se jedná. Pak budeme mít před Bohem jistotu a budeme umět bratru pomoci, povzbudit jej či pokárat. Budeme-li mít nějakou vnitřní nejistotu a nedokážeme-li slyšet, co druhý člověk říká tím, že jen vyčkává, místo aby promluvil, budeme muset říci jediné. Nebudeme vědět, o čem druzí hovoří, a nedokážeme jim poskytnout vhodnou pomoc. Je pravda, že ti, kteří neumějí naslouchat, často bývají méně užitečnými pracovníky. To je vážný problém mnoha lidí – neumějí prostě naslouchat druhým. Nerozpoznávají, co si druzí ponechali ve svém nitru, protože jsou málo citliví. Od takového pracovníka nelze očekávat, že by „dával pokrm v pravý čas“ (Mt 24,45).

Zatřetí, musíme umět zjišťovat, co druzí říkají ve svém duchu. Za slovy, která člověk vysloví, a slovy, která možná schválně zamlčí, musíme slyšet to, co jsme označili jako promluvu ducha. Když člověk promlouvá ústy, hovoří i jeho duch. Fakt, že je ochoten hovořit, nám poskytuje příležitost dotknout se jeho ducha. Jsou-li jeho rty zapečetěny, jeho duch je spoutaný a je těžké vědět, co jeho duch říká. Jakmile však člověk promluví, jeho duch získá určitou svobodu, i když se člověk snaží ovládat. Naše schopnost rozpoznávat, co říká duch, závisí na tom, do jaké míry jsme vycvičeni v Pánu. Jsme-li vycvičeni, budeme schopni rozpoznávat slova, která člověk vyřkl, slova, která nevyřkl, i slova v jeho duchu. Při jeho řeči budeme vědět, která slova jsou z jeho ducha. Budeme schopni rozpoznat potíže mysli i duchovní potíže, s nimiž se potýká. S jistotou mu také předložíme konkrétní prostředek k odstranění jeho problému. Nejsme-li takto vycvičeni, můžeme bratrovým problémům naslouchat třeba půl hodiny, a neuvědomíme si ani jeho skutečnou potíž, ani prostředek, jak by se dala odstranit.

Toto je skutečně naléhavá potřeba těch, kteří jsou zapojeni v Pánově díle. Je smutné, že velmi málo křesťanů je dobrými posluchači. Někteří dokáží nějakému věřícímu něco vykládat půl hodiny, ale jemu nakonec vůbec nemusí být jasné, o co o co šlo. Neumíme-li vyslechnout, co lidé říkají, jak můžeme vyslechnout, co říká Bůh? Když máme někoho před sebou, musí nám být jasné, co říká. Nedokážeme-li však porozumět tomu, co říká, pak vážně pochybuji o tom, zda jsme schopni rozumět, když k nám vnitřně promlouvá Bůh. Nedokážeme-li porozumět slyšitelným slovům člověka, jak můžeme rozumět slovům, která k nám Bůh promlouvá v našem duchu?

Nedokážeme-li určit onemocnění, neduh či problém bratra, který má potíže, jaké slovo mu můžeme dát? Bratři a sestry, nepovažujme to za nějakou nicotnost. Pokud se s tím nevypořádáme a nenaučíme se naslouchat, nedokážeme pomoci bratru v nouzi ani když budeme náruživými čtenáři Bible, velkými učiteli Bible či významnými pracovníky. Nesmíme být pouze kazateli, kteří hovoří. Měli bychom také umět řešit problémy druhých. Ale jak to udělat, když neslyšíme, co druzí říkají? Musíme si uvědomit závažnost této věci. Bratři a sestry, jak dlouho jste se učili naslouchat, slyšet, co lidé řekli, co neřekli a co je v jejich duchu? Slova, která vyjdou člověku z úst, nemusí souhlasit s tím, co je v jeho duchu. Mnozí lidé říkají něco ústy, ale jejich duch vydává svědectví o něčem jiném. Nakonec ducha ústy nezapřeme. Dříve či později se odhalí, co je v duchu, a jakmile se to odhalí, budete znát skutečný stav tohoto člověka. Bez takového rozlišování je těžké být skutečně ku pomoci druhým. Říká se vtip o starém doktorovi, který předepisoval pouze dva léky: ricinový olej a chinin. Ať si jeho pacienti stěžovali na cokoliv, pokaždé jim předepsal jeden či druhý z těchto léků. Tyto dva léky používal na všechny nemoci. Mnozí bratři zacházejí se svými „pacienty“ stejným způsobem. Mají jen pár oblíbených receptů, a ať jsou potíže těch, kteří je vyhledají, jakkoliv rozmanité, hovoří pouze podle těchto několika málo linií. Takoví pracovníci nemohou ve skutečnosti nikomu prospět. Všichni, na nichž spočívá Boží důvěra a kteří nesou Boží poslání, mají jednu společnou vlastnost – vědí, co člověk říká, jakmile otevře ústa. Bez takové schopnosti nemůžeme potírat choroby druhých.

Jak můžeme získat schopnost naslouchat a rozumět?

Zaprvé, nesmíme být subjektivní. Zapamatujte si prosím, že subjektivita je jednou z hlavních příčin, proč lidé nedovedou naslouchat. Pro každého, kdo je subjektivní, je těžké chápat, co lidé říkají. Máme-li o lidech vlastní subjektivní představy a myšlenky, těžko uslyšíme, co říkají, protože naše mysl je již zaplněná. Můžeme mít tak pevně zakořeněné názory, že názory někoho jiného nemohou do naší mysli proniknout. V takovém stavu je mnoho subjektivních lidí. Jsou pevně přesvědčeni o svých myšlenkách, úsudcích a názorech. Nic jejich myšlenky, úsudky a názory nezviklá. Rozhodli se, že dají svůj „ricinový olej“ každému, ať má sebekomplikovanější potřeby. „Ricinový olej" je jejich jediným univerzálním lékem. Jak mohou slyšet, co jim někdo říká? Nechce se jim zjišťovat, jaký problém mají slabí svatí, kteří za nimi přicházejí. Naopak už mají rozhodnuto, co říci, a neřeknou nic jiného než vlastní předem promyšlené napomenutí. Jsou velmi sebejistí, ale o problémech druhých nevědí nic. Jak mohou takoví lidé pracovat pro Pána? Musíme prosit, aby nás od takové subjektivity uchránil. Měli bychom se modlit k Pánu: „Pane, ať nejsem zaujatý, když s někým hovořím. Ať nikomu nevnucuji svoji diagnózu. Ať to nejsem já, kdo určuje jejich nemoc. Pane, jejich nemoc mi musíš ukázat ty.“ Musíme se naučit vzdát se své subjektivity, pozorně naslouchat a zjišťovat jejich problém.

Zadruhé, naše mysl nesmí těkat. Mnozí věřící nikdy ve své mysli nezískali správné ponaučení. Ve dne v noci jejich myšlenky nepřetržitě plynou. Nikdy se na své myšlenky nezaměří. Nechávají svou mysl toulat sem tam. Myslí na takové množství věcí, že jim nezbývá prostor, když jim někdo chce sdělit své myšlenky. Mnozí lidé jsou mentálně příliš aktivní. Pak mají kapacitu pouze pro své myšlenky, ale pro myšlenky druhých už jim místo nezbývá. Proto nikdy nedokáží pochopit, jak druzí lidé myslí. Neumějí přijímat myšlenky druhých, protože se nikdy nenaučili ztišit se ve vlastní mysli. Abychom slyšeli, co druzí říkají, musí být naše mysl především ukázněná. Jestliže nám mysl stále rotuje jako kolečko setrvačníku, nic se v ní neusadí. Pánův pracovník, který se chce naučit naslouchat, musí svou mysl zklidnit. Nejenže musí odvrhnout veškerou subjektivitu, ale musí se naučit mít klidnou mysl. Musíme se naučit myslet tak, jak myslí druzí, a rozumět tomu, co říkají. Musíme se také naučit chápat význam, který se skrývá za jejich slovy. Jestliže to nedokážeme, nebudeme pro Pána příliš užiteční.

Zatřetí, musíme se naučit vciťovat se do pocitů druhých lidí. Základním předpokladem pro to, abychom rozuměli, co lidé říkají, je umět se vžít do jejich pocitů. Smysl toho, co lidé říkají, nemůžeme pochopit pouze tím, že porozumíme jejich slovům; musíme to umět procítit . Když za námi přijde člověk s velkými starostmi a problémy, a my se budeme chovat bodře, nedotčeni jeho zármutkem, nikdy mu nedokážeme pomoci, ať mu budeme naslouchat sebedéle. Neumíme-li pocítit, co pociťuje on, nepochopíme, co jej sužuje. Ti, jejichž city nebyly nikdy opracovány, nikdy neumějí procítit to, co cítí druzí. Člověk se zatvrzelými pocity se nikdy nedokáže vcítit do druhých a nikdy nepochopí, co říkají. Jestliže nás Bůh neopracuje, nebudeme moci zazpívat „haleluja", když se s námi někdo podělí o své radosti, a nebudeme moci sdílet zármutek, když se nám svěří se svými starostmi. Nebudeme schopni ztotožnit se s jejich pocity a jejich pocity k nám nikdy neproniknou. Proto musíme rozumět jejich slovům.

Jak můžeme pocítit to, co cítí druzí? Abychom to mohli pocítit, musíme být velmi objektivní k svým vlastním pocitům. Můžeme mít nějaký pocit, ale k tomu, abychom měli schopnost pocítit, co cítí někdo jiný, musíme být k svým pocitům objektivní. Budeme-li se však svými pocity zabývat příliš, nebudeme dostatečně vnímaví na pocity druhých lidí. Nesmíme zapomínat, že jsme služebníky svatých pro Kristovu věc. Měli bychom jim věnovat nejen čas a sílu, ale i své city. To je velmi důležité. Měli bychom jim nejen pomáhat řešit problémy, ale také zklidňovat jejich city za pomoci svých citů. Měli bychom dát své city k dispozici a sdílet pocity s druhými. To je smyslem Písma, když říká, že Pán Ježíš, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, s námi soucítí v našich slabostech (He 4,15).

Bratři a sestry, abychom mohli své city dávat k dispozici, musí je Pán opracovat. Jsou-li naše city příliš aktivní a příliš nás zaneprázdňují, nebudeme nikdy schopni vžít se do pocitů druhých. Musíme jim tedy věnovat nejen čas, ale i své city. Znamená to, že naše láska, radost a žal nesmějí být zablokovány, ale musí být k dispozici těm, kteří si s námi přicházejí promluvit. Je-li celá naše bytost zaneprázdněna nějakým pocitem, není v nás místo pro pocity druhých. Nejsme schopni uspokojovat jejich potřeby. Jedině když nebudeme mít vlastní radost ani žal, ale budeme před Pánem plně k dispozici, budeme schopni vžívat se do pocitů druhých. Budeme-li se stále zabývat vlastními pocity, budeme tak zaneprázdněni, že nebudeme umět soucítit s druhými, když to budou potřebovat.

Bůh má na ty, kteří mu slouží, velmi vysoké požadavky. Pánův služebník nemá čas cítit se šťasten ani se litovat. Jestliže nám záleží na vlastním smíchu a vlastních slzách a na tom, co se nám líbí a nelíbí, nezbude v našem nitru prostor pro potřeby druhých. Nesmíme zapomínat, že Pánův služebník musí být vnitřně vyprázdněný. Lpíme-li na vlastním potěšení a žalu a nedokážeme-li se vzdát toho či onoho, budeme příliš plni, a nebudeme schopni starat se o druhé. Budeme jako místnost plná nábytku, do které se již nic nevejde. Mnozí bratři a sestry nedokáží pracovat pro Pána, protože vypotřebovali všechnu svou lásku pro sebe a na druhé jim nezbylo. Musíme si uvědomit, že naše duševní síla má své hranice právě tak jako naše tělesná síla. Naše citová energie není neomezená. Vyčerpáme-li se duševně v jedné oblasti, nebudeme mít co vydávat v jiné oblasti. Proto žádný, kdo má nestřídmý cit k jinému člověku, nemůže být Pánovým služebníkem. Sám Pán řekl: „Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry,… nemůže být mým učedníkem“ (L 14,26). To proto, že svou lásku vyčerpáváme na to, co milujeme. Musíme milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly (Mk 12,30). To znamená, že musíme vydat veškerou svou lásku Bohu. Je dobré, když zjistíme, že jsme v mnohém omezeni. Musíme si uvědomovat, že naše kapacita je omezená. Naše nádoba má svůj okraj. Jestliže ji něčím naplníme, nebudeme mít místo na něco jiného. Jsme omezeni svou kapacitou. Abychom se mohli vžít do pocitů druhých, musíme dát své vlastní city k dispozici. Abychom mohli souznít s pocity druhých, musíme jim dát k dispozici svou mysl a své city. Máme-li plné ruce práce, nemůžeme přijímat žádné závazky k bratrům. Máme-li srdce zatíženo vlastními břemeny, druzí se s námi nemohou podělit o své břemeno. Proto každý, kdo se dává nejvíce k dispozici, může také nejvíce pojmout. Tomu, kdo příliš miluje sám sebe nebo svou rodinu, zbývá málo lásky pro bratry. Kapacita lidské lásky má pouze jistou velikost. Aby člověk dokázal milovat bratry a chápat, co je to bratrská láska, musí dát stranou všechny ostatní lásky. Pak bude schopen pracovat pro Pána.

Základním požadavkem na každého, kdo je zapojen v Pánově díle, je poznat kříž. Člověk, který nezná kříž, je pro Pánovo dílo nepoužitelný. Jestliže jste nepoznali kříž, budete vždy subjektivní. V hlavě se vám stále bude rojit plno myšlenek a budete stále žít vlastními pocity. Musíte se vrátit a poznat kříž. Není to vůbec nic prostého a snadného. Musíte se nechat od Pána od základu opracovat. Nebudete-li opracováni, budete duchovně bezcenní. Kéž je k nám Pán milosrdný a opracuje nás tak, abychom nezůstávali uspokojeni ve své subjektivitě. Nechceme mít nekontrolované myšlenky, ani nechceme být ve svých citech nevnímaví. Pracovník se musí otevřít, aby mohl pojmout problémy druhých. Učiníme-li to, budeme vědět, co lidé chtějí říci, již v okamžiku, kdy se na nás obrátí. Budeme znát slova, která nevyřkli, i slova, která pronáší jejich duch.

Pánův pracovník se především musí naučit naslouchat lidem. Ať hovoří bratr, sestra nebo nevěřící, musíme umět naslouchat. Musíme se naučit myslet tak, jak myslí oni, a cítit, jak cítí oni. Musíme vědět, co neřekli, a v jakém stavu je jejich duch. Budeme-li se v tom cvičit, naše schopnost naslouchat se značně zlepší. Postupně se naučíme rozumět, co říkají. Nakonec bude stačit, aby pouze otevřeli ústa, a my budeme okamžitě vědět, co chtějí říci. Nesmíme zapomínat, že naše vnitřní bytost musí být jako čistý, nepopsaný list papíru, na který by mohli psát. Musíme se naprosto ztišit, oprostit se od vlastních myšlenek, od subjektivních názorů a od vlastních pocitů; pak budeme umět tiše naslouchat druhým a rozumět, co říkají. Pro pracovníka je nejdůležitější nikoliv míra jeho poznání, ale sama jeho osobnost. Naším nástrojem je naše osobnost. Bůh nás používá k tomu, abychom poměřovali druhé. Není-li naše osobnost v pořádku, Bůh nás nemůže používat. Lidi nepoměřujeme něčím fyzickým. Kdybychom je mohli poměřovat fyzicky, bylo by to mnohem snazší. Teploměr může změřit člověku teplotu. Ale při Pánově díle je jediným „teploměrem“ naše osobnost. Stav druhých musíme zjistit my sami. Proto tedy velmi záleží na tom, jakou máme osobnost. Je-li s naší osobností něco v nepořádku, nic se nebude dařit. Jsme Boží nádoby. Jestliže nádoba nefunguje tak, jak má, Bůh ji nemůže použít k opracovávání druhých. Umět naslouchat je velmi důležité. Jestliže umíme naslouchat druhým, rozpoznávat jejich stav a vciťovat se do jejich pocitů, budeme jim umět pomoci.

Dejme tomu, že za vámi někdo přijde a na něco si postěžuje. Jestliže vás Pán nikdy neopracovával, budete mu jistě chtít předat množství pouček. Tak to obvykle chodívá. Když za námi někdo přijde, hned se rozpovídáme a předneseme mu nějakou doktrínu, aniž bychom se pokusili uvědomit si jejich chorobu nebo pochopit, v čem spočívá jejich potíž. Mnozí lidé jsou tak netrpěliví, že ani nenechají druhé domluvit. Neumějí počkat, až jejich partner domluví, a už mu předkládají své řešení. Člověk jim stačí říci jen dvě tři slova a oni již udílejí učení a navrhují nápravu. Proto neposkytují skutečnou pomoc.

To neznamená, že bychom měli nechat lidi hovořit několik hodin a sami mlčky sedět a naslouchat. Někteří lidé ovšem očekávají, že jim budete několik hodin naslouchat. Chtějí, abychom jim naslouchali. Takovým musíme v jejich bezbřehém mluvení zabránit. Obecně vzato bychom však měli lidem poskytnout k mluvení dost času a sobě bychom měli poskytnout dost času na naslouchání. Nekonečný hovor můžeme zastavit, jen pokud máme mnohaleté zkušenosti, jsme vnitřně čistí, dokážeme rozpoznat stav člověka hned po prvních slovech a víme, co je třeba učinit. Jinak bychom měli člověku dostatečnou dobu naslouchat. Netvrdím, že musíme někomu naslouchat mnoho hodin, ale říkám, že bychom měli věnovat dostatek času na to, abychom porozuměli jejich stavu. Musíme si uvědomovat složitost své práce. Jednáme s lidskými bytostmi a řešíme živé problémy. Jsme zde proto, abychom před Pánem odstraňovali problémy lidí. Nebudeme-li umět zjišťovat jejich problémy, nebudeme jim mít příliš co říci. Nemůžeme si činit úsudek, aniž bychom plně porozuměli, v čem jejich problémy spočívají. Jednáme s živými lidskými bytostmi, a tudíž se zabýváme živými problémy. Máme-li někoho před Bohem zbavit jeho problému, musíme se ztišit a zklidnit, abychom od mohli od Pána přijímat. Jestliže se neztišíme, bude pro nás obtížné mu pomoci. Mnozí lidé nemohou poskytovat druhým pomoc, protože je neumějí nejdříve vyslechnout. Musíme prosit o milost od Pána, abychom se dokázali posadit a naslouchat, když někdo hovoří. Dokud plně neporozumíme, musíme naslouchat tiše, se zdravým úsudkem a pozorně. Jakmile pochopíme, co chce říci, dosáhli jsme toho, co bylo třeba. Musíme se naučit naslouchat, a musíme naslouchat tak dlouho, dokud neporozumíme. Není lehké mluvit, a naslouchat není o nic lehčí. Mnozí kazatelé jsou zvyklí mluvit, ale je pro ně těžké se posadit a naslouchat. Je však nutné se to dobře naučit.

Musíme být vnitřně osvíceni. Musíme se značně dlouho učit naslouchat a vžívat se do pocitů lidí. Pokud se to dobře nenaučíme, narazíme ve své službě na problémy. Musíme se snažit naslouchat co nejlépe. Slyšíme, když nám někdo něco říká? Rozumíme, co chce říci? Abychom lidem rozuměli, nestačí, když budeme rozvážní navenek. Pán nás musí od základu opracovat. Musí opracovat naši subjektivitu, naše myšlenky a naše pocity. Mnoho věcí můžeme vynechat, ale nikdy se nemůžeme vyhnout hlubokému opracování, bez nějž nikdo nemůže náležitě sloužit Pánu. Pokud neprožijeme zásadní opracování, nemůžeme ani správně číst Bibli. Pro čtení Bible je zapotřebí mít jisté předpoklady. Nestačí použít pouze mysl. Ke čtení Bible potřebujeme více než bystrý rozum. Je k tomu zapotřebí hlubokého vnitřního opracování. Bez takového opracování může člověk navenek naslouchat každému slovu, které kdo řekne, ale vnitřně bude v naprosté tmě; ničemu neporozumí. Nějaký bratr mu může vyprávět celou hodinu, a on přesto nebude vědět, co chce říci. Dá se od něj očekávat nějaká pomoc? Jsme Boží nádoby. Musíme vědět, kdy je člověku horko nebo zima, kdy je zdráv nebo nemocen. My jsme měřicím prutem. Chybí-li nám porozumění, diagnóza, kterou stanovíme, je chybná.

Mezi křesťanskými pracovníky vládne mylná představa, že nejdůležitější je umět mluvit. Zdaleka nikoliv! Pánovo dílo zachází s duchem, nejen se slovy. Musíme rozpoznávat duchovní problémy, které sužují bratry a sestry, a musíme vědět, jak je odstraňovat. Nemáme-li mi to vnitřní světlo, neporozumíme jejich vnitřnímu stavu. Jak jim vůbec můžeme pomoci? Jak poznáme, že je hříšník spasen, kdy mu kážeme evangelium? Usuzujeme pouze podle slov, která vysloví? Nikoliv. Jeho stav poznáme podle toho, co zaznamená naše nitro. Jak víme, že je někdo Pánův? Posuzujeme jej pouze podle několika slov, jako: „Věřím v Ježíše. Jsem spasen?“ Pokřtíme někoho jen na základě toho, že se naučil nazpaměť určitou formulku? Nikoliv. Usuzujeme podle toho, co zaznamená naše nitro. My jsme měřicím prutem, a tímto prutem zkoušíme Boží děti. Jak poznáme, zda duchovní stav Božího dítěte je či není zdravý? Chodíme-li v Pánově světle, poznáme to. Bratři a sestry, Pán nás musí opracovat natolik, abychom se stali jeho měřicím prutem. Chybí-li nám vnitřní porozumění, dopustíme se snadno chybného úsudku, a dopustíme-li se chybného úsudku, pokazíme Pánovo dílo. Proto musíme vnitřně chodit ve světle; musíme mít v sobě pravé světlo. Je tragické, že mnozí bratři a sestry jsou vnitřně nejen ve tmě, ale dokonce se ani nedokáží posadit a někoho vyslechnout. Bratři a sestry, musíme se naučit být klidní. Musíme se naučit slyšet, co lidé opravdu říkají. Musíme se otevřít a dovolit, aby jejich záležitosti vstoupily do našeho srdce. Abychom dokázali rozpoznat jejich problémy, musíme vnitřně bedlivě pozorovat. Jen tehdy jim můžeme poskytnout potřebnou pomoc.

 

© 2002 Living Stream Ministry
První vydání -- září 2002

Prejdite do: