Biblické texty: J 4,24; 16,13; 1J 5,6
Boží děti si musí uvědomit, že z Božího pohledu má každá duchovní věc a záležitost svou skutečnost. Když se dotkneme pouze vnějšího vzhledu, aniž bychom se dotkli skutečnosti, pak to, čeho se dotkneme, nemá žádnou duchovní hodnotu. Jaká je skutečnost duchovní věci? Skutečnost duchovní věci je duchovní; není hmotná. Ačkoliv duchovní skutečnosti je třeba vyjádřit slovy, slova samotná často nejsou skutečností. Ačkoliv se duchovní skutečnost odráží v našem každodenním životě, zákonické formálnosti nejsou skutečností. Ačkoliv se duchovní skutečnost projevuje v našem chování, lidské jednání není skutečností.
Co je duchovní skutečnost?
Co je tedy duchovní skutečnost? Pán řekl, že „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě“ (J 4,24). Slovo „pravda“ se zde dá přeložit jako „skutečnost“. Pán také řekl: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ (16,13). První list Janův 5,6 říká: „A Duch je ten, který to dosvědčuje, neboť Duch je pravda.“ To ukazuje, že Bůh je Duch, a všechno, co je spojeno s Bohem, musí být v duchu. Duch pravdy je Duch skutečnosti. Duchovní skutečnost tedy musí být v Duchu Svatém. Duchovní skutečnost přesahuje lidi i věci. Jen to, co je v Duchu Svatém, je duchovní skutečnost. Všechny duchovní věci mají podporu Ducha Svatého. Jakmile se duchovní věc vzdálí od Ducha Svatého, stane se literou a formalitou a je mrtva. Aby duchovní věci mohly být skutečné, živé a organické, musí být v Duchu Svatém. Duch Svatý nás uvádí do veškeré skutečnosti. Proto jakákoliv zkušenost, kterou můžeme získat mimo vedení Ducha Svatého, jistě není duchovní skutečností. Nic z toho, co vnímáme pouze sluchem, myslí či city, není duchovní skutečností. Duchovní skutečností jsou pouze ty věci, do nichž nás uvádí Duch Svatý. Musíme si uvědomit, že Duch Svatý je vykonavatel všech duchovních věcí. Vše, co dělá Bůh, je vykonáváno skrze Ducha Svatého. Pouze to, co vykonává Duch Svatý, je skutečné, a jen to je skutečnost.
Vše, co je v Duchu Svatém, je skutečnost. Když se člověk dotkne skutečnosti, dotkne se života. Život a skutečnost jsou navzájem spojeny. Kdo si chce osvojit duchovní život, musí si osvojit duchovní skutečnost. Dotkne-li se někdo duchovní skutečnosti v Duchu Svatém, okamžitě zareaguje, když se duchovní skutečnosti dotknou druzí; ihned řekne amen. Když se lidé, kteří poznali duchovní skutečnost, dotknou jeho, budou mít také vnitřní odezvu a řeknou amen. To je myšlenkou Žalmu 42,7 (KP), který říká: „Propast propasti se ozývá.“ Můžeme říci, že skutečnost volá druhé k tomu, aby se dotkli skutečnosti. Na následujících stránkách uvedeme několik konkrétních příkladů, na nichž vysvětlíme, co je duchovní skutečnost.
První příklad
Pán řekl Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do království Božího“ (J 3,5). Pavel napsal svatým v Římě: „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. Neboť jestliže jsme se stali s ním srostlými tím, že jsme mu byli podobni ve smrti, jistě mu budeme podobni i v zmrtvýchvstání“ (Ř 6,3-5). Pán Ježíš i Pavel hovořili o skutečnosti křtu.
Avšak někteří vnímají tuto věc pouze po fyzické stránce. Jejich oči vidí jen vodu. Říkají, že když je člověk umyt ve vodě, je znovuzrozen. Nedotkli se duchovní skutečnosti. Někteří se chápou tématu svou myslí. Uvědomují si, že samotná voda nemůže nikoho znovuzplodit. Proto prohlašují, že křest je u někoho skutečný a vnitřní a že takový člověk může vstoupit do Božího království. Avšak křest jiných je falešný a vnější a tito lidé do Božího království vstoupit nemohou. Ti se duchovní skutečnosti také nedotkli.
Křest, o jakém hovořil Pán s Nikodémem, byl skutečností. Křest, jak jej viděl Pavel, je pohřbení s Pánem, které vede k tomu, že člověk chodí v novosti života. Koloským věřícím napsal: „Byli [jste] spolu s ním ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni“ (Ko 2,12). Pavel chápal křest a pohřbení jako jedno a totéž, a jako jedno a totéž chápal také křest a vzkříšení. Pavel věděl, co znamená být pohřben spolu s Pánem a být vzkříšen spolu s Pánem. Neviděl jen křestní vodu. Ani se nezajímal pouze o to, zda je křest pravý nebo falešný. Hovořil o skutečnosti křtu.
Bratři a sestry, když poznáte, že křest je skutečnost, budete automaticky vědět, co je to křest. Ve své mysli nebudete rozlišovat mezi pravým a falešným křtem a nebudete se zajímat, zda jde o vnější či vnitřní křest. Křest bude pro vás pohřbení s Pánem a vzkříšení společně s Pánem. Když poznáte tuto skutečnost, zvoláte: „Křest je skvělý. Je naprosto skutečný a naprosto všeobsažný.“ Jakmile někdo pozná tuto skutečnost, nezbude v něm už nic falešného. Jestliže někdo řekne: „Byl jsem pokřtěn, ale kéž bych mohl být pohřben a vzkříšen s Pánem“, nedotkl se duchovní skutečnosti. Křest je pro něj jedna věc, a pohřbení a vzkříšení jiná. Avšak ti, kdo znají duchovní skutečnost, vědí, co je pohřbení a co je vzkříšení. Vědí, že křest je pohřbení a vzkříšení. Právě to je pro ně křest.
Bratři a sestry, rozumíte tomu? Člověk nikdy nepochopí duchovní věci, pokud se je bude snažit poznat fyzickým zrakem. Člověk nikdy neporozumí duchovním věcem, bude-li se jim snažit porozumět svou myslí. Všechny duchovní věci mají svou skutečnost. Jakmile se dotkneme skutečnosti, všechny problémy budou ty tam.
Druhý příklad
Totéž platí o lámání chleba. Té noci, kdy byl Pán Ježíš zrazen, „vzal… chléb, požehnal, rozlomil, dal učedníkům a řekl: ,Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.‘ Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim ho se slovy: ,Napijte se z něho všichni. Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, že od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy…“ (Mt 26,26-29a). Někteří to vnímají z fyzického hlediska a říkají, že když jsou chléb a kalich požehnány, mění chléb svou povahu a stává se Pánovým tělem, a vinný produkt mění svou podstatu a stává se Pánovou krví. Někteří na to pohlížejí z intelektuálního hlediska a tvrdí, že chléb ani víno svou podstatu nezměnily, ale že jsou jen symboly. Chléb představuje Pánovo tělo a vinný produkt představuje Pánovu krev. Ale Boží slovo neklade důraz na změnu podstaty ani na symboliku, nýbrž na duchovní skutečnost. Když „vezmeme, jíme“, je za tím duchovní skutečnost. Když „se z něho napijeme všichni“, je v tom duchovní skutečnost. Řekl: „Toto je mé tělo.“ Neřekl: „Toto je symbolem mého těla.“ Řekl: „Toto je má krev nové smlouvy.“ Potom řekl: „Už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy.“ To znamená, že se vinný nápoj nezměnil v krev, a krev ani nesymbolizoval. Když Pán hovořil o chlebu a kalichu, kladl důraz na duchovní skutečnost. Z Pánova pohledu neexistuje symbolika, a nedochází ani ke změně podstaty. Totéž říkal Pavel. „Což není kalich požehnání, který žehnáme, společenstvím krve Kristovy? A což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova?“ (1K 10,16). Byl to chléb, ale Pavel v něm viděl tělo Kristovo. Byl to kalich, ale Pavel v něm viděl krev Kristovu. To svědčí o tom, že se Pavel ve své mysli nezabýval žádnou symbolikou ani změnou podstaty. Byla to pro něj duchovní skutečnost. Poté Pavel řekl: „Vždyť jsme, ač mnozí, jedním chlebem, jedním tělem“ (v. 17 NKP). Toto by nemohl říci, kdyby se byl nedotkl duchovní skutečnosti. Když člověk vyslovuje nějaký fakt, říká jej jako fakt. Je-li to podobenství, je to řečeno jako podobenství. Je-li to obyčejné vyprávění, je to podáváno jako obyčejné vyprávění, a jedná-li se o obraznou řeč, pak je vysvětlena jako obrazná řeč. Zde však Pavel hovořil jinak. Výraz „ač mnozí“ je přímé vyprávění, zatímco „jsme jedním chlebem“ je obraz. Do jedné věty vložil přímé vyprávění a obraz. To proto, že pro Pavla „ač mnozí“ je fakt, a „jsme jedním chlebem, jedním tělem“ je také fakt. Pro něj je duchovní skutečnost tak reálná, že když řekl „ač mnozí“, pokračoval „jsme jedním chlebem, jedním tělem“. Nepřemýšlel o mluvnici ani o větné skladbě. Byl to člověk, který skutečně znal Pána. Když bral chléb, měl skutečně účast na těle Kristově. Nepřemýšlel o chlebu, ale dotýkal se duchovní skutečnosti. Když bral kalich, měl skutečně účast na krvi Kristově. Nepřemýšlel o vinném nápoji, ale dotýkal se duchovní skutečnosti. Jazyk už pro něj nebyl důležitý, ani doktrína už pro něj nebyla důležitá, neboť se dotkl skutečnosti.
Třetí příklad
Ještě zajímavějším předmětem je církev. Když někteří lidé hovoří o církvi, snaží se rozlišovat mezi pravou a falešnou církví. Ale Pán řekl Petrovi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. Dám ti klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“ (Mt 16,18-19). Takto chápe církev Pán. Jeho myšlenkou je, že církev je vždy skutečná; neexistuje něco jako falešná církev. Platí to nejen o univerzální církvi, ale i o místních sborech. Říká: „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho jen mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘. Jestliže je neposlechne, pověz to shromáždění; jestliže však neposlechne ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník. Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi.“ (18,15-18). Podle Pána, říká-li církev, že má nějaký bratr pravdu, pak pravdu má, a říká-li církev, že bratr nemá pravdu, pak pravdu nemá. Když to čteme, vnucuje se nám otázka: „A co když je rozhodnutí církve nesprávné?“ Ale když Pán vyřkl tato slova, mluvil o skutečnosti církve. Je-li rozhodnutí nesprávné, nemohlo přijít ze skutečnosti, nemohlo být z Ducha Svatého, ale muselo být z člověka. Podle Pána je církev skutečnost. Nic mimo tuto skutečnost nemá v Pánově mysli místo.
Když Pavel hovořil o církvi ve svých listech, řekl, že je povolaná, že je svatá a že je Božím příbytkem (Ř 1,7; 1K 1,2; Ef 2,22). Apoštol Jan říkal o církvi totéž jako Pavel. Sedm církevních sborů v Malé Asii utrpělo mnoho nezdarů, ale Jan je přesto nazýval sbory. Pán Ježíš také řekl: „Sedm svícnů je sedm sborů (EP: církví)“ (Zj 1,4.20).
V očích apoštolů je sedm svícnů sedm sborů, protože církev je skutečnost. V očích apoštolů neexistoval problém falešné církve, protože církev je skutečnost. To neznamená, že ve světě neexistují falešné církve. Znamená to, že když někdo nevidí skutečnost církve, určitě bude vnímat některé věci nesprávně. Ti, kteří vidí církev zvnějšku, řeknou, že existuje jen skutečná církev, a ti, kdo na církev pohlížejí intelektuálně, řeknou, že jsou skutečné církve a falešné církve. Ale v očích těch, kteří se dotkli duchovní skutečnosti, je církev duchovní, a všechny další otázky jsou naprosto neopodstatněné.
Rád bych se zmínil o jedné věci, která se týká praxe života těla Kristova. Život Těla nespočívá v tom, že jednáme podle určitých pravidel. Kdo se dotkne duchovní skutečnosti, dotkne se církve, a jeho činy budou činy Těla a ne nezávislými činy. Dejme tomu, že máte něco udělat. Život Těla v praxi neznamená, že pozvete všechny bratry a sestry a prodiskutujete to a že budete pečlivě postupovat daným způsobem. Život Těla spočívá v tom, že máte společenství s druhými bratry a sestrami (bez ohledu na množství) a dotýkáte se skutečnosti. Jestliže jste se nedotkli duchovní skutečnosti, pak i když celé shromáždění dospěje k jednomyslné shodě, došli jste jen k přirozeným závěrům a nikoliv k životu Těla. Životem Těla mohou žít jen ti, kdo se dotkli duchovní skutečnosti. Ve Skutcích 15 je napsáno, co je to život Těla. Na shromáždění se diskutovalo o problému obřízky u pohanů. Nakonec Jakub učinil rozhodnutí, které bylo z Ducha Svatého. Napsali dopis, v němž stálo: „Neboť tak usoudil Duch Svatý i my“ (v. 28). Rozhodnutí bylo z Ducha Svatého. Dotklo se duchovní skutečnosti. Ačkoliv to byla Jakubova slova, „apoštolové a starší s celou církví“ (v. 22) k nim mohli říci amen a rozhodnout o vyřízení té záležitosti. To je život Těla. Jedině ten, kdo se dotkne skutečnosti v Duchu Svatém, může žít životem Těla. Správný postup není to, co přináší život Těla. Abychom měli život Těla, musíme se nejprve dotknout duchovní skutečnosti.
Musíme si uvědomit, že veškerý duchovní život a veškerá duchovní učení mají před Pánem svou skutečnost. Kdo se nedotkl skutečnosti, nebude schopen vysvětlit učení tak, aby bylo jasné a aby mělo nějakou duchovní hodnotu. Kdo v každé druhé větě mluví o církvi, ale nedotkl se skutečnosti církve, ten je stále ještě v temnotě a pýše a klame sám sebe. Kdo se dotkne duchovní skutečnosti, ten bude žít skutečný a organický život. Nebude to povrchní ani formální způsob života.
Je úžasné, že jakmile člověk, který se dotýká skutečnosti, naváže kontakt s lidmi, kteří se jí nedotkli nebo do ní nevstoupili, pozná to. Jakmile se setká s člověkem, který jedná podle svého rozumu, podle zákona nebo podle vnějších pravidel, okamžitě pozná, že se takový člověk nedotkl skutečnosti. Před Pánem existuje jedna věc, kterou Bible nazývá skutečnost. Kdo se dotkne této skutečnosti, bude vysvobozen z pouček, formalit, lidských myšlenek a lidských způsobů. Křest, lámání chleba nebo církev jsou pro něj skutečnost; přestanou být rituály a doktrínami.
Čtvrtý příklad
Zamysleme se znovu nad uctíváním. Jan 4 říká, že „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí (EP: kdo ho uctívají), musí se mu klanět v duchu a pravdě.“ (v. 24). Už jsme si řekli, že slovo „pravda“ se dá přeložit jako „skutečnost“. Důraz je kladen na ducha, ale mluví se zde i o skutečnosti. Ti, kteří uctívají Boha, jej musí uctívat ve svém duchu. Vše, co je z ducha, je skutečné, a co není z ducha, není skutečné. Boha neuctíváme city, pocity ani rozumem. Abychom mohli uctívat Boha, musíme být v duchu a ve skutečnosti. Jinak se nemůžeme dotknout duchovní skutečnosti. Co je skutečnost? Když se duch dotkne Boha, skutečnost se objeví; když se duch Boha nedotkne, skutečnost se neobjeví. Vše, co je z ducha, je skutečné, a co není z ducha, není skutečné. Formální uctívání samozřejmě neodpovídá požadavkům. Ale takzvané duchovní uctívání někdy nestojí ani za amen. Někdy nevíme, v čem vězí problém, ale máme pocit, že to není to pravé. Pak jsou zde ti, kdo skutečně uctívají Boha; a nemusí říci ani slovo. Můžeme však říci amen, protože jsme se v nich dotkli něčeho skutečného; dotkli jsme se v nich skutečnosti.
Pátý příklad
Vzdávání díků a chvála jsou dobré věci. Ale mnohá díkůvzdání a mnohé chvály jsou rituální. Neodpovídají skutečnosti, jak ji popisuje Bible. Bratři a sestry, zažili jste někdy, že někdo děkoval a že chválil Boha, ale uvnitř vás se k tomu neozvalo amen? Uvnitř jste zůstali chladní. Dokonce se zdálo, že čím větší byla chvála, tím větší chlad jste cítili. Někomu se někdy v životě vyskytne problém, a on neustále hlasitě chválí Pána a děkuje mu, jako by žádný problém neexistoval. Je to dobře? Zdá se, že ano. Ale čím více chválí Pána a děkuje, tím méně jste schopni říci amen. Nechápete proč. Ale něco uvnitř vás říká: „Je dobré chválit Pána a děkovat mu, ale takovéto díkůvzdání a takováto chvála nejsou opravdové. Není to skutečnost.“ Některých lidí jako by se jejich problémy vůbec nedotýkaly; mají plná ústa radostných a šťastných díkůvzdání a chval. Ale uvnitř cítíte, že něco není v pořádku, že to není správně a že to není skutečnost. Můžete se setkat s jiným bratrem, který neděkuje a nechválí tak hlasitě jako ten první. Možná že nevypadá tak radostně a třeba se v jeho obličeji vlastně zračí i jakýsi smutek. Ale zvláštní je, že když tiše vzdává Pánu díky a chválí jej, můžete říci amen. Cítíte, že je to v pořádku, že je to to pravé a že se dotkl skutečnosti.
Šestý příklad
Dalším příkladem je modlitba. Nebudu hovořit o formálních modlitbách. Zdánlivě horlivé modlitby a dlouhé modlitby nevyvolávají u druhých amen. Naopak, čím více je takových modliteb, tím větší chlad u druhých vyvolávají. To proto, že se modlitba nedotkla duchovní skutečnosti. Lukáš 18 hovoří o dvou lidech, kteří se modlí v chrámě. Modlitba celníka, který se „bil… do prsou a říkal: ‚Bože, projev milost mně hříšnému‘“ (v. 13), lidi dojala. Ale modlitba samospravedlivého farizea, který hlasitě chválil Boha, se nikoho nedotkla, protože jeden se modlil k Bohu, zatímco druhý se modlil jen „sám u sebe“ (v. 11). Mnohé modlitby, které jsou jen modlitbami „u sebe“, nevyvolávají žádné amen. Naopak se z nich lidem dělá špatně. Skutečná modlitba může být třeba i krátká a může být i nesouvislá, ale když se někdo takto pomodlí, dotýká se skutečnosti. Dotýká se hlubiny bytosti druhých lidí, a ti mohou reagovat bezprostředním amen.
Sedmý příklad
Další věc je krev Pána Ježíše, která očišťuje naše svědomí. Fyzicky vzato je to nemožné. Mohl někdo vzít krev, kterou Pán Ježíš prolil, když byl na kříži, a pomazat se jí, aby očistil své svědomí? Ne. Duch Svatý je ten, kdo vykonává všechny duchovní věci. Když Duch Svatý očišťuje naše svědomí Pánovou krví, očišťuje nás duchovní skutečností krve a nikoliv fyzickou krví. Věc je skutečná, jen když je v Duchu Svatém. Když se dotýkáme skutečnosti v Duchu Svatém, dotýkáme se života. Dotýkáme-li se však pouze doktrín, výsledkem je smrt a my nebudeme mít život.
© 1999 Living Stream Ministry
První vydání -- říjen 1999